11.5.2010 21:05:33 Zejm - autorka
Re: Proč sterilizace?
Ale, ne, vůbec ne nejapný dotaz... Musím říct, že i ve mně samotné to vřelo ještě hodně dlouho po té. Zpětně jsem ráda, že v daný okamžik u mě zvítězil zdravý rozum. Kdyby mi ten zákrok neudělali, dávno bych byla znovu těhotná a místo mámy a táty se dvěma spokojenými zdravými holčičkami, by tu byly jen dvě smutné malé holčičky s ještě smutnějším tátou.
Příběh, který jsem tu zveřejnila, je vlastně mojí průběžnou zpovědí papíru ve chvílích, kdy mi bylo těžko. Moc mi to pomáhalo. Od doby, kterou jsme prožívali s Honzíčkem, už uběhly více než tři roky. Mé prožívání a úvahy z tohoto období už pro mě nejsou saháním do živé rány, proto jsem se rozhodla je sdílet i s ostatními maminkami. Vím, že je spousta dalších rodin, které procházejí podobným rozhodováním. Jenom cítit, že v tom člověk není sám, pro ně může být v takovou chvíli pomocí. Pro ostatní snad tento příběh může být inspirací k zamýšlení nad tím, jakou hodnotu má život či jaká práva nad ním máme. Pro mě tento niterný text zůstává oslavou života jako takového.
Když se zpětně podívám na náš společný život, vidím ve chvílích strávených s Honzíčkem obrovské obdarování. Bude to znít jako fráze, ale toto těhotenství bylo výjimečně radostné. V žádném z předchozích těhotenství jsem se necítila tak šťastná. Samozřejmě až do chvíle, kdy se na nás začaly sypat ty hrozné diagnózy. Ale i potom ve mně bylo najednou asi víc síly, než bych sama čekala. Objevili se kolem mě báječní lidé, přátelé, kteří mě vší tou bolestí v podstatě pronesli na rukou.
Dnes, kdy už dávno nepropláču noci, vidím nádherný hluboký vztah se svým mužem. Nezrodil se v té době, existoval už dávno předtím. Jen dostal příležitost vykrystalizovat. Milovali jsme se vždycky, teď však vůči sobě navíc cítíme hlubokou úctu. Vidím také ty dvě panenky, ze kterých rostou báječné, milé a citlivé holky. Strašně si užívám jejich něžnost, vůni, smích... Nevím, jestli by všechno bylo tak, kdybychom nebyli obdarováni Honzíčkem. Honzíček pro mě navíc nezůstal jen epizodou v životě, kterou se snažím zaklapnout a raději na ni nevzpomínat. Byl a je mým dítětem. Mám k němu opravdový vztah, ačkoli jsme vlastně nedostali příležitost se poznat. Věřím, že láska, kterou jsme mu věnovali, nebyla vydaná do ztracena, ale jakoby stále trvala a vracela se nám zpátky. Je zvláštní a těžké formulovat takové pocity, přesto věřím, že řada z Vás mi porozumí. Jsem člověk, normální máma, takže bych byla strašně ráda, kdyby mi teď seděl na klíně zdravý chlapeček a já ho mohla laskat. Ale nejsem naštvaná nebo ukřivděná, že tomu tak není. Jsem prostě ráda, že jsme Honzíčka měli, že jsme s ním mohli prožívat radost a vzpomínám na něj se zvláštní tichou radostí v srdci.
Odpovědět