Maminkou během 7mi dnů....????

My jsme děti adoptovali - obě. Jako prvního syna jako dvouměsíční miminko, takže samozřejmě zcela nečekaně v pracovní době telefonát, že jsme rodiče. Vůbec mi to v první minutě nedošlo, pokračovala jsem v práci, zavolala manželovi. Večer jsme se sešli doma a koukali jsme na sebe už "jako rodiče". Během týdne jsme měli syna doma. Během těch sedmi dní jsme se museli sžít s myšlenkou, že jsme táta a máma, ale přesto jsme jimi - v srdci - ještě nebyli. Pak pominul kolotoč zařizování, nakupování výbavičky, kolotoč návštěv, manželovi skončila dovolená a musel do práce. A já najednou koukám a doma jen prcek a já - já, která ještě před 10ti dny byla v práci, měla absolutní svobodu, kam si chci zajít, co dělat a najednou to malé v postýlce, najednou jsme byla máma. A mě to stále nedocházelo, měla jsem hlavně strach, že to prostě nezvládnu, že mi umře hlady, že ho nepřebalím nebo utopím při koupání. S každým malým úspěchem - když hezky vypil mlíčko, když se mi ho podařilo oblíknout bez řevu, když spinkal nebo když jsme ho měla v náručí a on se na mě koukal - teprve tehdy jsme začala mít pocit, že jsem skutečně máma. Syn má 4,5 let, už má i roční sestřičku - a já jsem opravdu máma.