Re: oslovení rodičů

No, já jsem chtěla "táto" říkat nevlastnímu otci. On to nesnesl, ani u svých dětí. To odmítnutí mě přišlo jako odstrčení. Taky si pak zase pořídil novou rodinu a na ségru ani neplatí alimenty. No co, vždyť to nikdy nebyl tatínek...
Zato můj muž hustí do našeho půlročního trdýlka "tatatata, řekni tata!" jako zběsílý, jak se nemůže dočkat a malej se jen chechtá, co to dělá ten-co-patří-k-nám za blbinky A já jsem na to hrdá!

Chtěla bych upozornit na to vyjádření kamarádství (oslovením), ono je to hezký, ale sakra jste matky a otcové a šmytec, a až vám příjde ve čtrnácti děcko opilé, to si s ním ještě dáte panáka? A co se jako kámoši s taťkou dělit o holku,že by s ní chvilku chodil jeden, pak druhý, tak to kámoši v pubertě někdy dělaj, ne? U nás s mamkou to bylo tak, že jsme si byly obrovsky blízké, nejlepší kamarádky, všechno jsme si mohly říct. A pak přišla moje šílená puberta, mamka se snažila najednou nastolit autoritu (protože o mě měla strach, když jsem začala ve třinácti běhat za chlapama, kašlat na školu a flákat se) a bylo pozdě. Nezvládly jsme to - já z toho byla zmatená, mamka nevěděla, co dělat, já si na ní dovolovala jako na kámošku - kámošku člověk přece do prdele mže poslat, když jí buzeruje, ne? Dva roky jsme se pak neviděly... dneska jsme si zase nejbližší, ale ona je naše babí (hned jak se dozvěděla, že jsem těhotná, začala se představovat jako paní babí ), ale pořád je to moje mamka. Ne jana, ne paní magistra, ale moje mamka. Protože kdyby byla Jana, musela bych jí brát objektivně. Protože je to moje mamka, můžu jí brát s laskavou rezervou, ona zase mě. Jsme rodina a tu si nevybíráme, ale nikdy neztrácíme - to je její výlučnost. Jsem už taky mamka a je to pro mě čest.