Jsem mámou

Mé první těhotenství skončilo spont. potratem, takže druhé jsem zodpovědně a šťastně, s neustálou myšlenkou na mimi a s vědomím, že budu mámou, přečkala. Jediný záchvat paniky jsem měla v tramvaji cca v 8 měsíci, co budu jako dělat, když bude to mimi brečet.... a nedejbože v noci... V porodnici jsem se nemohla vynadívat na syna, byla jsem neskutečně pyšná, že jsem to tentokrát dokázala. Ale taky jsem se bála, že mi ho vezmou, že není doopravdy můj, že se mi to jen zdálo ... Po návratu z porodnice, když u nás byla dětská MUDr. sepisovat papíry a přebírat dítě do péče, můj manžel, na otázku jméno matky diktoval iniciály matky své, tedy tchýně!!! Měla jsem chuť vraždit, copak neviděl, že pyšná máma jsem já?
Spíš než pocit udivení nad oslovením maminko mě udivuje ten fakt, že jsem to fakt dokázala! Ba co víc, můj syn tu mateřskou péči přežil!! A TEĎ JE TO TEN PRAVÝ ŠOK!!! Jsem totiž máma, jsem s tím ztotožněná, ale .... jsem mámou dítěte! A když na mě syn z koupelny volal, ať mu donesu šampon, byl tam místo něj nějakej chlupatej ramenatej vysokej chlap!! Se vším všudy!!! Byla jsem fakt docela rozhozená, když mi došlo, že je mu FAKT patnáct!! Jakože dospívá, bude dospělej, velkej, samostatnej, .... sice ho pořád k tomu všemu vedu, ale ono to teď je doopravdy! Jsem mámou velkého chlapa a z toho jsem vedle. Jak jste na tom Vy ostatní?