Re: já jen žasnu...

Hehu - předesílám, že tu vždy zdůrazňuji, že nejde o to, jaký porod je "dobře" nebo "špatně", ale o to, aby měla ženská možnost výběru, protože psychika má obrovský podíl na průběhu porodu, ať je jakýkoli.

Ale musím se velmi ohradit proti tomu, jak se vyjadřuješ o císaři.
Proč "bohužel" císařovna?
Proč se to nedá nazvat porodem?
Trochu mi to zavání mindrákem a nevyrovnaností s "nepřirozeným porodem", přičemž je na císařovnách asi tolik špatně jako na domarodkách nebo nemocničních povalečích

Oč tedy jde?
Já si plánovaného císaře odtrpěla takovým stylem, že se o tom některým přirozeným rodičkám ani nesnilo.
Nebo není správnost porodu určována přestálým utrpením?
Čím tedy?
Přes to, co jsem si prožila, chci císaře dalšího (ačkoli kdybych na tom trvala, nechají mě zřejmě rodit normálně) a nepřipadám si kvůli tomu nijak méněcenná.
Prostě nejedu do lázní, ani na dovču, jedu si pro holčičku, o níž mi jde především a jsem kvůli ní ochotná zkousnout leccos.

Ten špatný pocit chápu třeba u své známé, která si prožila téměř celý porod, trápila se mnoho hodin v kontrakcích a nakonec, když už šlo v podstatě o zlomek té doby utrpení, musela na císaře, ještě jí špatně píchli epidurál, takže nakonec odrodila v celkové anestezii.
Má dodnes pocit "nedokončené" práce, ale neznamená to, že je horší matka, nebo že bude její dítě jakkoli handicapováno...

A o to snad jde, ne?
Jde o dítě, ne o to, aby ženská řvala nadšením z porodu...