Re: já jen žasnu...

Hehu, já ti rozumím, co jsi chtěla říct. Ale rozumím i tomu původnímu názoru, že císař je porod. Protože jednak to porod je, akorát prostě jinudy a jinak a druhak se v čestině používá slovo porod i jako synonymum pro něco náročného ("holky ta zkouška z matiky to byl fakt porod") a v tomhle smyslu je často císař fyzicky i psychicky daleko větší porod než vaginální porod. A velmi chápu tvůj pocit marnosti něco se snažit vysvětlovat, ale myslím, že i tak je dobrý o tom mluvit a psát, už proto, že jako průběhy vaginálního porodu i císaře se od sebe liší jeden od druhýho. Sama jsi psala, že tě na sále zaskočilo, jak málo jsi tušila o technických detailech a o tom jak to rodička v epidurálu nebo spinálu (není tam údaj o použité anestezii nebo jsem ho přehlídla) může fyzicky pociťovat. Psychika je další kapitola. Podle mě je prospěšné, když se žena, kterou to čeká může popídit po příbězích jiných, pochopí, že je mnoho variant a nedá se odhadnout předem ta její a zároveň tuší, co asi bude a když se pak něco děje i když je to často velmi nepříjemné( mírně řečeno), tak aspoň ví, že je to normální a v pořádku, takže tam není aspoň strach z úplně neznámého. A myslím, že i tady je důležitá svoboda volby, vědět co z toho, co dá ovlivnit bude a jak to chci a proč to chci a taky možnost podle aktuálního stavu to měnit : způsob anestezie, péče o dítě po porodu (třeba ženě záleží na kontaktu a přikládání dítěte co nejdřív tak převezme dítě k sobě, ale potom zjistí, že zrovna u ní je rekonvalescence horší a že to fakt nejde a požádá o pomoc a péči o dítě sestry - tak by to mělo být přijato jako fakt a ne to dát matce zlomyslně sežrat "chtělas ho tak se starej...") Prostě svoboda volby a individuální přístup podle potřeb matky a dítěte. Tahle potřeba se způsobem porodu nemění.