Re: jak na to

Kdyz byly moje nejstarsi dcerky malicke, jednak jsem pracovala jako ucitelka ruznych jazyku, a jednak jsem studovala vyuku druheho jazyka. Pri prednaskach a diskuzich (jako jedina, ktera jsem mela vlastni deti v te situaci, protoze vsichni ostatni byli Svedi) jsem jaksi propadala depresim - proc jsem vubec nejake deti mela, kdyz chudinky ted nic umet nebudou, co z nich bude, a ja matka to vsecko zavinila = tak asi).

Takze jsem se doma vrhla na cteni, povidani, zpivani...znate to. A studovala dal, mela dalsi deti, a zjistila, co clovek stihne a co nestihne, a hlavne aby deti zvladly skolu, jak to bude s cestinou uz je vedlejsi. Do Prahy jsme jezdili jednou za rok, babicka sem taky jednou za rok, jinak s nikym cesky mluvit nemely prilezitost, protoze jsem nestihla se s nikym stykat. Jazyk zeme se ucily jen ve skole, pak jsem je nutila cist svedske knizky.

Dnes vidim, ze vsecko, co moje deti zvladly, zvladly hlavne proto, ze jsem dohlizela na to, aby se neco naucily - cokoli a jakkoli (muz se do toho moc nemichal, nechal to na mne). Cili jazyk se naucili, protoze byli zvykli se porad neco ucit, a tim se mozek jaksi porad pouziva, a ziskaji navyky. Jine deti, se kterymi jsem pracovala ve skole, se nektere naucily a sly dal na studie, jine na to nemely a je z nich neco jineho, svou materstinu umi na ruznych urovnich (=to jsou deti jinych cizincu, ne ceske, tady jich v oblasti moc nikdy nebylo). Svedsky umi taky tak, aby zvladly praci a kazdodenni zivot. Jejich rodice pochazeji z ruznych zemi, z ruznych spolecenskych "trid" - nekteri nemaji ani zakladni skolu, nekteri jsou akademici. Ty deti, ktere pochazeji z rodin, kde jsou si rodice vedomi dulezitosti vzdelani, to obvykle zvladnou.

Takze klid. Je dobre trochu vedet, co se da a co ne. Rodicum se ruzne radi ruznymi experty a "experty" a clovek je z toho zmateny. Ale kdyz se dela, co se muze, vzdycky je to dobre.