Re: jak na to

Souhlasím s tím názorem o nárocích - na starší děti jsou jaksi kladeny vyšší nároky bez ohledu na to, jak dlouho se dítě jazyk učí. A vůbec nejvyšší nároky mají lidi, kteří cizí jazyk vůbec aktivně nepoužívají, pokud nějaký vůbec ovládají. Všimli jste si toho?
Kazdy ma přeci jiné vrozené jazykové nadání, jiné příležitosti, jinou potřebu jazyk používat. Jsem slovenka žijíci v Norsku, manžel je čech. Naše starší dítě brzy nastoupí do školy a tak k norštine brzy přibude angličtina - pro něj uz čtvrtý jazyk. Připadá mi výhodné, že nemusíme mít společný jazyk, protože je čeština se slovenštinou tak podobná - každý si jede po svým a všichni si rozumíme. Deti to zatim samozřejmě míchají dohromady, ale postupně si to třídí. Ještě než jsme se odstěhovali z Čech, jsem se setkala s názorem, že nemám mluvit na dítě slovensky, protoze prý bude mít problémy ve škole.(nemám být sobecká a myslet trochu na to ubohé dítě) Můj názor je ten, že pokud má mít dítě problém z důvodu, ze ovladá víc jazyků, tak jedině kvůli takovým lidem a jejich nesmyslným nárokům. Já z toho, že dítě smíchá slova problém dělat nehodlám. A pokud z toho nedělají problém rodiče a okolí, tak dítě teprve ne. Stačí přece slovo nebo vetu zopakovat správně a jde se od toho. Podle mně jde o to, aby se jazyk používal a člověk se dorozuměl, nebude ho přece každý vyučovat, nebo v něm psát romány. Chce to čas a trpělivost, nabídnout dítěti příležitost, nejlíp formou zábavy. Chtít po dítěti, aby si v zahraničí udrželo mateřštinu rodičů nemá smysl, pokud nemá priležitost ji aktivně používat(i kdyby se to jednou třeba mohlo hodit v budoucnu). V první řadě tak musí mluvit rodič s dítětem, sám se snažit naučit cizí jazyk (někdo v diskusi zmínil, že by se dítě rodiči smálo - toho bych se nebála, pokud se rodič dítěti za chyby taky nesměje a respektuje ho). Dále je v dnešní době větší možnost potkat v zahraničí někoho z rodného kraje, víc se cestuje, telefonovat přes internet s rodinou. Moc se mi líbí výukový systém Logico, pro starší děti dobrý způsob, jak se naučit číst a psát česky v zahraničním prostředí.
Myslím, že nejdůležitější je, aby to pro děti nebyl stres, ale zábava a nekladli se nesmyslné nároky. Starší děti už musí mít nějakou svoji vnitřní motivaci, musí vidět smysl, aby se zdokonalili na vyšší úroveň a naučili se pravopisně psát. Učíme se a zapamatujeme si to, co používáme.
Sama na sobě vidím, jaký je to dlouhodobý proces. Já mám třeba problém přepínat mezi cizími jazyky. Do Norska jsem přišla ze znalostí angličtiny a němčiny (kromě mateřštiny, čeština ruštiny). Začala jsem s norštinou (ve skole se učím většinový jazyk, v místě bydliště používají dialekt, ktéremu jsem dlouho nerozuměla..a ještě nerozumím ). Nejdřív se mi začala míchat norština do němčiny, kterou jsem chtěla používat se známými z Německa. A teď se mi míchá i do angličtiny, jak jsem se s norštinou dostala na její úroveň. A tak musím ještě trénovat a zdokonalovat obojí, abych je zase spolehlive oddělovala (němčinu zatím vynechám, neb ji nepotřebuji).
Můj bratranec žije v USA, děti slovensky rozumí, ale moc nemluví. Má to těžší v tom, že společný jazyk doma mají angličtinu, znamé slováky tam nemá, ale naše rodina ho navštěvuje. Děti mu jednou rekli: tati, ty mluvíš s babičkou nějakým jiným jazykem, my nerozumíme. Je to asi tím, že s dětma mluví jednoduše, nečte jim a nezpívá, taky zklouzává do angličtiny. Ale je tam prý úplně běžné, že děti ovládají z domu nějaký jiný jazyk. To sestřenice v Anglii je asi pečlivější, mluví slovensky pořád, dítě dává na celé prázdniny k babičce (má to blíž), učí ho i psát. Akorát její manžel trochu lituje, že nemluvil hned francouzky, když vidí, jak mu to hezky jde se slovenštinou a angličtinou.
Děkuji za pěkné články, moc mě zaujali.