Re: Ne, ne a ne

Konejšení ditěte v autobuse je specifická adrenalinová disciplína, kterou autorka článku zjevně podceňuje. Brát si miminko z kočárku do náručí bývá v MHD hazard s jeho životem - máte slušnou šanci poroučet se při náhlém přibrždění oba na zem a být ušlapáni hordou spolucestujících. Dále upozorňuji, že slušný fyzický a psychický výkon může být už prostý úkon nástupu - zhusta doprovázený naprostou absencí pomoci od kohokoli či dokonce otevřeným nepřátelstvím ostatních pasažérů. Navíc přes hluk motoru vás miminko nijak zvlášť neslyší, takže jediná efektivní věc, kterou lze dělat, je vrhání opičích ksichtů - třeba to mimčo zaujme. Pokud miminko vřeští se zavřenýma očima, není ani toto nic platné a matka se upne k jedinému bodu, který jí brání se nad vlastním dítětem rozplakat (soucitem s ním a sebelítostí také), což je mantra "za chvíli tam jsme a budeme vystupovat". Vězte, že matky, které podle vás prchly z autobusu před nesouhlasem okolí, si ve skutečnosti řekly "musíme hned ven, abych konečně mohla něco rozumného udělat, tady je to bez šance".
Matka ve fázi naprosté bezradnosti je snadno zaměnitelná za matku necitelnou, je-li soud vynášen na základě pouze několikaminutového pozorování cizí a nezasvěcené osoby. Jezděte hromadnou dopravou tři roky - nejdříve s jedním dítětem v kočáře a později s jedním v kočáře a druhým za ruku vedeným, a to sama/sám, je to neocenitelná zkušenost, která vás donutí v danou chvíli řešit jen to, co můžete vyřešit, a zbytek odložit na později.