Odpověď

Děkuji za reakce ostatních, je vážně zajímavé nahlédnout do mysli druhých lidí. Mnoho vašich názorů je podobných a já bych ráda reagovala tak nějak hromadně, snad se mi povede odpovědět na všechno.

Zřejmě můj článek vyzněl jako silá kritika, což jsem neměla v úmyslu. Jsou hloubavá mladá žena a věci, které se ve světě bezprostředně kolem mne dějí se mě dotýkají. Chtěla jsem to pojmout jako zamyšlení, samozřejmě o návštěvu mé mysli nemusíte stát, ale nenutila jsem nikoho článek číst

Skutečně souhlasím s tím, že nelze z několika minut či ojedinělého zážitku soudit lidi kolem. Netvrdím, že jsou to špatné matky, zlé ženy nebo že je nutné s dítětem neustále mluvit. Zážitky z nichž jsem jeden popsala však nebyly o ženách, které své dítě ze strachu o jeho bezpečí nevyndají z kočárku, ani o těch, které vezou např. nemocné či jinak "objektivně něšťastné" dítě. Nemohu samozřejmě doufat, že přesně vím s jakou matkou mám čest, ale ač je nemožné vám můj zážitek zprostředkovat, věřím, že spousta z vás by přesně pochopili o čem mluvím, kdyby byly té situace sami svědkem. Byly to extrémní případy, v to samozřejmě doufám, ale nejsem člověk, kterého bezpráví nechá chladným. Nikdy jsem žádné mamince v MHD nevnucovala své názory, ale dovolila jsem si zauvažovat nad tím, jestli je tento můj postoj správný.

Sama děti nemám a zdá se, že to bude spousta vody na mlýn Zkušenosti s jízdou MHD s dětmi různého věku i počtu však mám. Několik let jsem pečovala o miminka i starší děti a také jsem jezdila na ŠVP jako vychovatelka a na tábory jako oddílová vedoucí. Raději budu konkrétní, aby to nevyznělo že jsem jezdila jen vláčkem motoráčkem kdesi v klidných lesích. Hlídala jsem děti několika rodinám v Praze a pohybovala se s nimi v centru i jinde. Ano taky mi často nikdo nenabídl pomoc s kočárem nebo jsem měla spoustu nákupů a dvě děti k tomu. Jistě že někdy jsem měla zas sebou náročný den a nebo byly děti z různých příčin mrzuté. Vždy se mi však potvrdilo, že pokud s dítětem komunikuji, situaci zvládneme výrazně rychleji a lépe.

Komunikací rozumím: když si povídáme, když dítěti zpívám, když na něj dělám obličeje, když mu něco ukazuji, když se ho dotýkám, když mu nabídnu něco, čím se rádo zabaví samo, když se na něj usměji, když se na něj podívám, když na něj mrknu.. ty dámy, které jsem si troufla zmínit nedělaly nic z toho, když dítě řvalo jako o život. Nevypadalo to tak, že už zkusily všechno nebo že dbají o jeho bezpečí. Chápu ale, že teprve až budu mít své vlastní děti 24/7 budu mít zkušenost s tím jaké je zvládat to vše non-stop.

Pokud jsem se vás dotkla, tak se omlouvám, protože to nebylo mým záměrem. Nechci nikoho soudit nebo tvrdit, že já vím jak se to má správně dělat. Ani si nemyslím, že to v dnešní době dělají "všichni". Dovolila jsem si ale zamyslet nad tím, jak na mě takovéto chování působí a proč tento absolutní nepřirozený nezájem vůbec existuje a tolik mě bije do očí.

Byla bych opravdu ráda, kdyby všechny ty mé zážitky byly způsobeny tím, že jsem měla zrovna smůlu a zastihla ženy v naprosto výjimečné situaci. Bohužel tomu nic nenasvědčovalo.

Děkuji, že jste si přečetli můj článek a vyjádřili svůj názor