Kam zmizela komunikace?

Svět se zrychlil. Nové je brzy staré a zkušenosti jsou zkoušeny přizpůsobivostí. Doba klade na člověka spoustu požadavků, nárokuje si jeho čas a vnucuje svůj ráz uspěchanosti. Mnoho lidí se uchyluje k přírodě, meditaci, filosofii, tvoření...snad proto, aby zapomněli na čas a mohli svobodně „být“. Pro většinu lidí, které znám, je však obtížné vychýlit se ze strhujícího proudu konzumu v té či oné podobě, snaží se méně či více a různým způsobem dosahují svých cílů. Někteří lidé okolo mne nesouhlasí s existencí něčeho jako je „stádo ovcí“ nebo nad tím vítězí. Žít v dnešním světě se zdá obtížné samo o sobě a tak často i v jednotlivých oblastech našeho života může se celková oslabenost člověka projevit.

Ptám se, kam zmizela komunikace? Nemyslím si samozřejmě, že by komunikace zcela zmizela. Vlastně právě naopak, komunikace přibylo. Je snazší a rychlejší, všichni jsme dostupnější. Vznikají další intuitivnější technologie a naší komunikaci je nabízeno pohodlí, ba mnohdy i luxus. Jestli mají zatím neznámé, nepříjemné důsledky pro naše životy nevíme jistě, ale jsou natolik převratné a líbivé, že je téměř nemožné odolat. Jakou má vztah „online“ hodnotu není předmětem mého zamyšlení. Napadá mě ale souvislost, jestli nás „sdílení“ na „síti“ neochuzuje o přirozenou touhu sdílet „naživo“. Komunikujeme totiž nejen slovy (vyřčenými či psanými), ale i mimikou naší tváře, pohyby těla a v neposlední řadě emocemi, které z nás čiší.

Už více než dvacetkrát jsem zažila pro mě tísnivý moment. Ve voze hromadné dopravy (ať už šlo zrovna o autobus, tramvaj či metro) cestovala matka s dítětem. Některé maminky s sebou měly partnery či kamarádky, jiné ne a děti byly ve věku od pár měsíců do několika let. I maminky se od sebe navzájem lišily, ale jedno měly společné všechny. Se svým dítětem nekomunikovaly. První zážitek mě šokoval. Seděla jsem v tramvaji a za mnou se ozval pláč miminka. Na rtech se mi objevil úsměv, trochu pokažený smutkem, že dítě pláče, místo aby vesele žvatlalo či po miminkovsku „zpívalo“. Když kňourání přerostlo v silný srdceryvný pláč, špicovala jsem uši a pokoušela se zachytit něžné konejšení maminky. Nic. Ohlédla jsem se a spatřila vedle kočáru ženu, která jako by si nevšimla, že se něco děje. Řev novorozeněte mi drásal uši a pohled na netečnou matku zas srdce. Scéna pokračovala beze změny. Až když se začalo otáčet příliš mnoho zvídavých či pohoršených lidí, matka jakoby se probrala z transu. Nezdálo se mi, že by se jí protivil pláč, ale reakce cestujících. Nepříliš vřele na dítě promluvila, ale to jej neutišilo. Skoro zklamaně vzdychla a vzdala marný souboj s nelibostí, vyndala dítě z kočáru a vzala si je do náručí. Naráz bylo ticho.

Ne ve všech situacích to bylo stejné. Jednou o chlup lepší, jindy o kus horší. Některé ženy zkrátka nepřipustily, aby je dítě „donutilo“ přivinout jej k sobě a jiné raději vystoupily, aby se zbavily všetečného pozorování. Další zas pochopily, že bez ohledu na jejich názor je jejich dítě potřebuje a jinak se neutiší a tak se mu dopřály, ač velmi vlažně.

Všechny děti však, zdálo se, potřebovaly jediné. Svou matku a její pozornost. Chtěly ji cítit (mít) a chtěly vědět, že ona má (vnímá) je. Když se mé zážitky opakovaly, váhala jsem, jak se správně zachovat. Mám mlčet a „nechat ji být“, protože o ní nic nevím a nic mi do toho není? Nebo mám jasně dát najevo svůj nesouhlas? Nabídnout pomoc s konejšením? První volba zdá se mi z pohledu společnosti nešťastná. Druhá má zřetelný klad, ale může nakonec způsobit velikou pohromu. Třetí zas nepřipadá mi pro ony ženy přijatelná, ale možná to stojí za pokus. Ač je pro mne obtížné mít pro podobné ženy pochopení, připouštím, že musejí být velice nešťastné a nespokojené se životem, když se jim nedostává sil ukonejšit vlastní dítě, když je to třeba. Nakonec si myslím, že každá z nich chtěla pro svého potomka to nejlepší. Možná vytrpěly mnohem horší zážitky, než si dovedu představit a jejich vztah k dítěti je tím pochopitelně poznamenán, stejně jako vlastní integrita. Je mi líto dětí a paradoxně snad i víc jejich maminek, nesou totiž navíc břímě „nejsem Ti dobrou matkou“ a to je musí velice trápit. V důsledku to bohužel podporuje sestupnou spirálu a vyčerpává tolik potřebnou sílu.

Věřím, že co člověk nedostane do vínku či nezakusí, se velmi obtížně předává. V té chvíli musíme přesvědčit svou vůli a nový názor nebo způsob jednání si musíme osvojit. Teprve potom, až když jej my sami přijmeme za svůj, můžeme jej dát svým dcerám a synům formou našeho postoje k životu, jeho nástrahám a slastem. Láska nepotřebuje důvody, láska nezná překážky, láska „je“ a ochotně se nechá vždy znovu vytvořit. Komunikujme láskou na všech úrovních, můžeme rozdávat hřejivá objetí, povzbuzující úsměvy, vřelá stisknutí, laskavá slova i něžná pomyšlení. A pokud chcete, aby na světě byli chytří, zdraví a silní lidé, usmívejte se na děti. Mrkněte na ně, zamávejte jim, vesele se šklebte, schovávejte se a zase vykukujte, hrajte hry, učte je nové dovednosti, podporujte jejich zvídavost, komunikujte s nimi. Můžete si říct, že zlepšíte svět třeba tím, že se usmějete na každé dítě, kterého si všimnete. Když „naše“ děti budou světem milovány, jistě jim zbude spousta lásky pro život okolo nich.