Ze života...

Před několika málo dny, na Štědrý den dopoledne, zemřel jistý 82letý senior. Několik dní předtím pobyl v nemocnici, ale srdce neuneslo únavu z právě přeléčené virózy, takže domů z nemocnice se již nevrátil. Zanechal po sobě vážně nemocnou manželku a dceru. Dcera se jako zdravotní sestra po několik let (!) starala doma (!) v rámci domácí péče o oba závažně nemocné rodiče. Když už jí nešlo skloubit intenzivní péči s objížděním pacientů, vzala si neplacené volno, aby s nimi mohla být neustále. Náročné? Velmi, neboť bylo třeba, aby se jim soustavně věnovala nejen přes den, ale i v noci, o finanční stránce ani nemluvě. Tato dcera se svým rodičům narodila s rozštěpem rtů a patra. V dětství spousta operací, z nich pak závažně nemocné srdce (rovněž operace), atd. Pro rodiče i pro dceru složité, těžké.
Proto nebylo divu, že rodiče zatoužili mít i zdravé dítě. Nechtěli riskovat postižení, a tak si osvojili z DD roční dceru. Ta se ale nevyvedla; i v dospělosti krádeže, nestarání se nejen o rodiče, ale ani o vlatní děti (ty skončily v DD), atd., zoufalým rodičům pak nezbylo nic jiného, než ji nechat vydědit.
Stojí otázka, kdo by jim ve stáří poskytl mnohaletou láskyplnou a odbornou domácí péči, kdyby se byli kdysi svojí "postižené" dcery zbavili? A kdo je jako člověk "kvalitnější"? Zdravý lump, nebo "postižený" jedinec s duší plnou empatie a lásky k bližnímu?