Re: rozhodnout musí matka

Asi ten největší problém je přijmout plnou zodpovědnost za usmrcení ... a unést bolest s tím spojenou. Na škále traumatizujících událostí v životě má ztráta dítěte nejvyšší hodnotu. A z toho, co vím z ženských setkání, tak vyrovnat se i s "obyčejným" potratem může být zatraceně těžké. A lékaři, dost otupení tím, že se se smrtí setkávají poměrně často, navíc často přesvědčení, že postižení jsou společenskou přítěží, mají tendenci nabízet to nejjednodušší řešení .. ale je to nejjednodušší řešení z hlediska řekněme "hmotné skutečnosti". Jestli je to dobré řešení i z hlediska psychiky ženy, nevím. Tady je velmi důležité srovnat si v sobě, že někdy opravdu nemá smysl lpět na životě a je lepší nechat v lásce odejít - ale s přijetím a uvědoměním si plné zodpovědnosti za své konání. Z hlediska netěhotné bych velmi váhala, zda bych dítě s prokázaným Downovým syndromem přivedla na svět. V okamžiku, kdy jsem těhotná byla a lékaři mi podsouvali, že je třeba zkoumat, zda jsou mé děti dostatečně kvalitní, aby měly právo na život, tak se mi jejich snaha vůbec nelíbila a cítila jsem, že je to něco, na co nemám právo já ani oni ... ale byl to můj čistě osobní postoj a pocit, který mne samotnou zaskočil a nepramenil z žádné víry ... být těhotná dnes, ve čtyřiceti po třech císařích, nevím, zda bych volila cestu života - žena má dle mého názoru právo rozhodnout o osudu těhotenství - ale měla by tak činit s plným vědomím toho, co koná a lékaři by si měli uvědomit, že jejich hlas může být vždy jen poradní...