Re: také troška do mlýna

Díky za další názor, konečně něco konkrétního. A tohle beru.
Já nikde netvrdím, že tohle je ta nejlepší dovolená pro děti. A souhlasím s tím, že sobci jsme. Ale na naší omluvu - kdo sobec není. Většina lidí řeší dovolenou podle sebe a děti se přizpůsobí. Chci jet k moři? Tak jedu. Já si totiž nemyslím, že ani ta plážová dovolená u moře je pro děti to nej ... ale lépe to vypadá a lidmi je to obecně lépe přijímané. Ale svá rizika to má také. Na druhou stranu, děti na cestě nikterak nestrádají, naučí se spoustu věcí, zocelí se, zvyknou si na jiný režim a baví je to. Není pravda, že si z dovolené nic nepamatují, zrovna minulý týden mi čtyřletá dcera sama od sebe začala vykládat, jak jsme spali v Chorvatsku u moře na betoně, jak tam byla loď a ptali jsme se rybářů, jestli tam máme přespat. Místní "dobr dan" se v Makedonii naučila tak dokonale, že se prodavačka ptala, jaktože umí makedonsky. Jo a včera mi říkala, že makedonská vlajka má sluníčko. Určitě si nepamatují všechno, ale není to tak, že si nepamatují NIC a NIC z toho nemají, to by s tříletými a mladšími dětmi nemělo smysl dělat nic. A ta páteř a tohle - asi to není ideální, souhlasím, ale po zbytek roku naše děti nesedí ani hodinu u televize či tabletu, na to dbáme. Od 4 let jsou schopný ujít pěšky 23 km, na kole teď kluk 6 let ujel 50 km. Jéžiš, chudáci děti, říkáte si - psala jsem samozřejmě rekordy, tohle nechodí ani nejezdí každý den, ale chodíme pěšky do školky nebo jezdíme na kole - 3 km každý den - bydlíme na vesnici, děti jsou furt venku a myslím, že "útrapy" na cestě ve formě sezení si během roku vynahradí.

Docela mě mrzí, že to celé působí, že žádná bezpečností pravidla nedodržujeme. Ale celkem jste přehlídla pár věcí, o kterých jsem psala, např. že nás paní varovala, že někde jsou zmije, tak jsme tam nešli a jiné, teď se mi to už nechce procházet a vybavují se mi jedině ty zmije. A spoustu věcí, na který jsme změnili názor, či je udělali jinak na radu či doporučení ani nezmiňuji.

Co se helmy týče, já s tím nesouhlasím že jí muž nevozí, ale šprajcovat se nemíním, už jsem se s tím smířila. Jemu se v ní nejezdí dobře, tvrdí že s dětmi jezdí pomalu. Pouze tlumočím jeho slova, myslím si o tom své. Není to OK, vím o tom, ale ...

"Pro takovou dovolenou si člověk se zodpovědným přístupem ke svým dětem a životu vůbec, jednak vybere uplně jiné země a druhak se na ní pořádně připraví, včetně jazykové přípravy."

Včera jsem přemýšlela, zda neděláte někde v politice, protože to překrucování mých slov vypadá totiž jako to, co dělali prezidenští kandidáti před 2. kolem voleb. Taky jeden něco řekne, druhý to překroutí po svém a výsledně je ten první za blbce. Tak znovu: ano, asi by bylo správné chodit před cestou do kurzů Slovinštiny, Chorvatštiny, Albánštiny, Černohorštiny, Maďarštiny ... ráda bych chodila, jenže za prvé na to není čas a za druhé, takové kurzy u nás nejsou, bydlíme na malé vsi a mám problém sehnat tu lekce pokročilé angličtiny. Zatím jsme si vždy jazykově vystačili. Ano, někde u doktora by to třeba mohl být problém - s tím souhlasím. Zatím to naštěstí potřeba nebyla, zatím jsme si vystačili vždy se znalostí několika místních slovíček a slušnou znalostí AJ a RJ. Neznalost více jazyků je můj handicap, ráda bych uměla lépe a více jazyků, jenže vždy mi šla spíše matematika a taky klasická výmluva na lenost. Vždy jsme se ale zatím domluvili víceméně bez problémů, někdy rukama nohama, ale to k cestování patří. Kdybych měla čekat s cestováním na to, až budu umět dokonale jazyky, pojedu někam až v důchodu (kdo ví jestli). Svým způsobem je to cestování právě dobré na to učení jazyků. Co se slovníků týče - jet autem, možná si je vezmu, na kolo jsou příliš těžké. Historka ohledně "pravo", resp. reakce na ni, byla opravdu důkazem zdejší přehnané ustrašenosti, překrucování významů a hledání za každou cenu našich chyb a důkazů naší nepřipravenosti. Prostě dělání z komára velblouda.

Pro mě důkaz připravenosti a zvládnutí situace je to, že cestu absolvujeme a problémy zvládneme (samozřejmě, z 90% je to o ohromném štěstí - o tom se s nikým nepřu! a vždy říkám, že po každé cestě si oddechnu až doma). Ono z tepla domova a od počítače se to lehko radí a po bitvě je každý generál. Já nikde netvrdím, že se nedá vybrat bezpečnější trasa a "vhodnější" země. Paradoxně ale my to máme rádi prostě tam na jihu, vyhovuje nám Balkánský mumraj a východní chaos obecně. V zemi (např. Německo, kde klobouk dolů před kvalitou cyklostezek a před chováním motoristů k cyklistům) jsou lidi studení čumáci - poprosíte o vodu a pošlou vás do obchodu si jí koupit (jistě - je to správný přístup, dobře nám tak chtít vodu zadarmo), ale na tom Balkáně vám do ní dají šťávu ... o to samozřejmě nejde, ale popovídáte si s lidmi, je to o něčem jiném. Však to ale víte sami nejlépe. Jistě, ne všichni lidi jsou takoví, jak se jeví k nám, ale to i u nás v ČR - na oko sladcí lidi vás za zády pomluví či podrazí. Ono taky když člověk jede s vozíkem a dětmi, nedělá někde ze sebe machra, lidi se k němu hned chovají jinak. Například Albánie je země, kde děti milují, už to tady někdo psal, že to je země úžasně přátelská k dětem.

Víte, my jsme prostě asi takoví, že si vybereme tu relativně "horší" zemi a uděláme vše proto, abychom jí projeli ve zdraví a pohodě. To že se někde dostaneme do situace, o kterých jsem psala: zabloudíme a musíme projet blbým tunelem, musíme absolvovat úsek po hnusné hlavní, prasknou nám brzdy, praskne nám vozíček a jiné - to se může stát kdekoliv a vždy se snažíme to vyřešit jak si myslíme v tu chvíli, že je nejlepší. Neříkám, že dokonale, ale v tu chvíli se nám to prostě zdá nejlepší. Rozsvítíme prostě všechna světla, co máme, a projedeme tunel se staženým zadkem. Úsek po hlavní, když nejde objet - opět snažíme se rychle projet jedním kolem v příkopu. Když jsme se třeba u toho Sarajeva (jak jste zmiňovala) pokusili vyřešit to převozem přes nebezpečný úsek autem, neměli jsme z toho dobrý pocit. Jinak si samozřejmě vyhledáváme co nejopuštěnější silničky takřka bez provozu.
A co se provozu týče, paradoxně mnohem hůře jsem se cítila ve Francii nebo Itálii (byli jsme bez dětí a vozíku) kde se jezdí stylem, že červená je jen doporučení a protisměr je názor řidiče - a přitom - nejsou to na první pohled "správnější" země? Ale můžete být klidná, letos už starší synek jede sám, takže vyhledáváme úplně jiné lokality, bezpečnější, Bosna to nebude. Bohužel :) Doufám, že se ve zdraví vrátíme a napíšu zase další článek.
Jo a co se týče toho domu, samozřejmě že bychom nevlezli do každého domu, to fakt tak blbí nejsme. Ale znovu říkám, když je nad námi bouřka, jsme na náhorní planině a těsně vedle silnice vedou koleje, fakt se bojím v téhle konstelaci pokračovat dál na kole. Notabene, když je vedle kolejiště poměrně velké spáleniště způsobené bleskem z nedávné doby - tak opravdu dům hned u cesty, ve kterém rozhodně před námi bylo spoustu návštěvníků. Ano, jistě, kdyby tam byla benzínka nebo restaurace, jdeme se samozřejmě schovat tam, ale bohužel to zrovna byla ta oblast v Chorvatsku vybydlených vesnic.
Zrovna bouřka je věc, ze který já mám šílený strach a ta může člověka potkat v Bosně, ale i na Dunajské stezce. A ani na té stezce nemusí být v dosahu bezpečná skrýš. Jasně, dům v Bosně není zrovna bezpečná skrýš, ale tento opravdu byl. Kdyby ta pětimetrová cesta k němu byla zaminovaná, už by na to šlápl někdo dávno před námi. A v domě, na holým betoně - leda že by byla mina zabetonovaná - to fakt netuším, jestli může být.
Ano, samozřejmě, řešení je nejezdit nikam. Mimochodem, kamarád mi vloni psal, jak jel s dětmi vojenským prostorem Ralsko (kde jsou cyklotrasy, ale jinak taky kde nic-tu nic) a chytla je tam šílená bouřka ...

Mimochodem, nebudu rejpat, ale reakce Lízy o tom, že se někomu řízení v Bosně může líbit je dobrá ;-) A vida, nám se tam líbí jezdit na kole