Chci se podělit i o naši zkušenost s psychogenní zácpou. Náš chlapec jevil známky, že kakání není jeho oblíbená činnost tak po prvním roce, ještě v plenkách, ale šlo to denně. Ve dvou letech v době, kdy "chodil Mikuláš" snědl hodně sladkostí...a pak následovala první zácpa. A strach z kakání. Začal vyprazdňování prožívat hůř, ale ještě to šlo. Když přestal nosit plenky, z kakání se stal skutečný problém. Musím tedy poznamenat, že nemíval zácpu klasickou. Stolice byla měkká (i když samozřejmě s přibývajícími dny, bez vyprázdnění tuhla).
Teď má čtyři roky a konečně se to zlepšilo! Ty dva roky však byly náročné. První rok jsem dělala samé chyby. Jak se prodlužovaly dny bez kakání,úzkostněla jsem. Měla jsem strach o jeho zdraví a trápilo mě vidět ho, jak je mu nepříjemně po dvou, třech, čtyřech dnech bez stolice. Je to opravdu zápřah na nervy. Nutila jsem ho na hrníčku sedět než se vykaká, používala jsem čípky, olejíčkem mazala konečník, slibovala (a dávala) mu odměny za hovínko, v zoufalosti strašila, že půjdeme k doktorovi.
Lactulosu rozchodil. Projímavá strava nepomáhala. Tak ohromně to dokázal potlačit a vsáknout. Den za dnem bez kakání byl nevrlejší, schovával se,byl nervozní, čtvrtý den se začal vyhýbat jídlu,chápal, že když jí víc,víc se chce kakat. Čím víc jsem ho nutila, tím víc se bál. Pokud jsem ho uplácela odměnami,jen chtěl další a problém se přitom nelepšil. Jen další stres. Ve stádiu nejvyšší zoufalosti (po roce a půl trápení), jsem pochopila, že musíme jinak. Pomohly mi i rady na této stránce. A tady shrnu, co nám pomohlo.
1) klid a důvěru rodičů (hlavně matky-mě) - kakání je osobní věcí dítěte a zvládne to,nějaký čas jsem delegovala starost aktu kakání na manžela. Potřebovala jsem na to nemyslet, zjistit, že to půjde i bez mé snahy a spoluprožívání. Sice to nešlo o nic lépe, ale odpadla spousta stresu, který jsem do toho přinášela já.
Jak jsem se uklidnila, ujasnila jsem si, jak budeme dál pokračovat, a zásadní bylo toto
2) homeopatika (u nás byly naprostým průlomem)! - nikdy před tím, jsem je nezkoušela a ani jim moc nevěřila, dlouho jsem to oddalovala, ale nyní jsem velice šťastná, že jsme do toho šli, samozřejmě záleží na tom, jaká homeopatika jsou podána - resp. na lékaři, který má zkušenosti a rozumí tomu. Náš klučina se po pár kuličkách změnil, několik dní byla patrná změna v jeho chování (byl plačtivější,mazlivější,chtěl být s maminkou)...což se vrátilo brzy do normálu (tedy veselý divoký rarášek, před mazlením radši uteče-nebo pár sekund to vydrží,když mi to dělá tu radost
, nicméně proběhlá změna v uvolnění, v určité poddajnosti díky které se prvně bez breku posadil na wc všechno rozhýbala směrem k lepšímu . Nebál se už tolik uvolnit svěrač a pustit hovínko, dokonce si sedl sám na prkýnko na záchodě (mimochodem, záchod s prkýnkem se nám osvědčil lépe než hrníček, přesto, že se zprvu záchodu bál, že do něj spadne), ale měl stupínek pod nohama a tudíž určitou jistotu, stabilitu
3)
-strava (vynechání čokolád,cukrovinek) a normální pitný režim,
- prášková vláknina přidávaná do přesnídávek-pomohla i k většímu objemu ve střevech - jak jsem psala nechtěl jíst velké porce,aby nemusel kakat,tímto jsme ten objem trochu naháněli,
- lactulosa, nyní jsem od ní nečekala, že přijde stolice hned,chtěla jsem zajistit měkkou stolici. To se nám myslím povedlo. Prostě, aby neměl během celého "procesu" učení se v klidu kakat nepříjemný zážitek z tvrdé stolice. Začali jsme lactulosou: 2 polévkové lžíce denně...po cca čtrnácti dnech 1,5 lžíce....po nějakém čase jedna lžíce...až už nebyla potřeba vůbec. Odvíjelo se to podle toho, jak získával jistotu, že kakání není bolestivý zážitek. Celou dobu jsem však věděla, že ho nechci udělat závislým na projímadle,je potřeba nechat co nejdříve práci na střevech. Spotřebovali jsme celkem dvě balení za celou dobu "učení kakání v klidu"
4)odměny - i když si syn (díky naší trpělivosti, důvěře a povzbuzení...a homeopatikům!) sedl na záchod, chtělo to motivaci k vykakání. Pořád se bál, i když už nebyl tak zaťatý a nepřístupný jako před homeopatiky. Měli jsme špatnou zkušenost s dáváním dárků - malých autíček (nic jiného ho v minulosti nenalákalo - ale chtěl další a další a kakání přitom vázlo, chtěl odměnu už jen za to, že si to vykakání musel vytrpět). A tak jsem dost zvažovala, zda zase odměny zavést, nebo to bude zase "kontraproduktivní"?. Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusíme. Ale jinak. Nakreslili jsme na papír vláček. A jako odměnu za každé vykakání jsme dali razítko do vagonku. Na papír jsem vedle vláčku namalovala taky slíbenou odměnu,ke které se blíží s každým dalším razítkem. První vláček byl krátký :o) a bylo za něj pěkné auto. Další vláček byl delší, za plný vláček byla odměnou návštěva krytého bazénu, takže přimalovaná rodinka v bazénu ho těšila a lákala. Odměny jsem obměňovala. Myslím, že jsem použila asi čtyři vláčky, pak pro něj přestala být motivace formou odměn méně důležitá a kakání se stalo přirozenějším a radost jsme zaměřovali spíše na úlevu v bříšku a pochvalu (ale žádné přehánění! s chválením) než na hmotné odměny.
5)Co děláme na WCčku. Na wc zkoušíme denně, ale když se mu nechce, jdeme pryč. Nejdříve jsme se dohodli, že nebude žádné přemlouvání a držení na záchodě když nechce, že nebudou čípečky a že si to uděláme na záchodě hezké. Tedy dítko uklidnit. Pak jsem mu zopoakovala motivaci - autíčko, výlet... Na záchodě si před něj dám židličku, on nožky na schůdek pod sebou. Většinou se ho snažím zabavit, aby nemyslel na strach z vykakání. Tedy mu povídám vymyšlené pohádky, říkanky, básničky - většinou blbinky pro pobavení. Motivovalo ho taky těšení na hovínko..jestli bude špenátové, nebo těstovinové, jestli bude vypadat jako auto, letadlo... Smích velmi pomáhá uvolnit se. Někdy děláme "leze leze po železe a trošku ho polechtám - ale to jen tak, aby ho to nestresovalo, sám si řekne "lechtání zakázáno", když je mu to nepříjemné. Někdy ze srandy "boxujeme" nebo jinak laškujeme - on se u toho trochu kroutí a opět povolí. Jednou jsem zkusila říkanku s hraním - "Takhle jezdí páni". Je to pro batolata a už je na to ten náš velký. Ale hodně si to oblíbil a sám si teď uvědomuje, že se u tohoto uvolní. Tak když je na něm vidět, že stolice ještě není uplně nakrajíčku, on si řekne,tak ho pohoupu na klíně dopředu,dozadu,doboku...on se směje,uvolní, za chvíli řekne "kakat", posadím ho na wc před sebou a je to. Často však už nepotřebuje žádnou pomůcku.
Když za mnou nedávno přišel a řekl, "mami, mě se chce opravdu,opravdu,opravdu moc kakat"....byla jsem...a jsem stále velmi šťastná
Na záchod chodí po dvou dnech, sem tam po třech, někdy ale i hned následujíc den. Není to uplně "dokonalé". Ale pro mě je důležité toto. Že když cítí, že se mu chce, tak si řekne a jdeme. Samozřejmě se to odvíjí podle stravy, pitného režimu, ale ten hlavní blok v hlavě už je doufám pryč. A ještě chci dodat, že si náš kluk uvědomuje, co jsem s ním dřív prováděla "za pokusy" než jsem našla tu správnou cestu. Že ví, proč jsem mu dávala čípky, proč jsem ho nutila sedět na záchodě. Jasně,že mě napadá, že z toho může mít nějký "postih do budoucna", že jsem zasahovala do jeho integrity. Vždyť celá rodina a doktoři řešili jeho zadeček a kakání. Stále si to pamatuje a já mu řekla, že vím, že to bylo nepříjemné,že mě to mrzí,že jsme taky nevěděli, jak mu správně pomoc, ale že teď vidíme, že to umí sám. A že je všechno už v pořádku.
Dodám ještě, že dřív ho po vykakání bolelo vyprázdněné bříško. Teď už je to dobré. Vykaká se, ani už nezkoumá co a utíká si hrát.
Jsem vděčná všem, kteří mi nějakým způsobem poradili a pomohli. A proto i já se teď tady tak dopodrobna rozepsala, abych se o naši zkušenost podělila s ostatními a snad něco z toho bude platné i dalším rodinám s tímto trápením. Samozřejmě každý jsme jiný, každé dítě reaguje jinak...a tak je na nás rodičích, najít ten nejpříjmnější způsob pro naše dítko, jak ho uklidnit a uvolnit (ale musíme začít u sebe, to jsem musela pochopit jako první).
Hodně zdraví všem dětem i rodičům,
Lexi