Re: Společné spaní rodičů s dětmi

Pracuju jako dětská psycholožka. Když se mělo narodit naše první dítě, byla jsem fyzicky i odborně ještě mladá a měla jsem jasno: knížky psaly "každý má mít svoji postel". Brzy jsem ale zjistila, že děti se mají vychovávat hlavně intuicí a srdcem a tak jsem chytré knihy nechala v polici a miminko jsem si nastěhovali do postele (mimochodem: iniciátorem tohoto kroku byl můj manžel). Postýlka pak plnila jen dvě funkce: záhy sloužila jako úschovna kytek, neboť dítko nám z květináčů vyhrabovalo hlínu, a odkladiště vyžehleného prádla. K jednomu potomku přibyl brzy druhý a i ten hned spinkal s námi. Na 160 centimetrové posteli jsme byli 4. A vůbec nelituju. Dodnes je mi po těch společných nocích smutno. Ne že by manžel neuměl zahřát, ale to dětské teplo je úplně jiné. Měli jsme moře času na sdílení: kromě klasického večerního čtení jsme si hodně povídali. Samozřejmě: několik let jsem se vůbec nevyspala, neboť děti v noci kopaly, různě se stěhovaly a uzurpovaly nás, ale tam někde uvnitř mne převažuje takové to hezké, něžné... Myslím, že na to, jestli děti mají nebo nemají spát s rodiči, bude mít každý svůj pohled a opravdu není možné říci, co je absolutní pravda. Každý z nás má jiné hodnoty, to, co dělá, má podloženo svými vlastními zkušenostmi, a tak i tady by mělo u každého převážit to, čemu věří on sám... Přeji vám všem hodně krásných chvilek s vašimi dětmi.