teorie x intuice

V posteli s námi spaly všechny naše děti, teda ten první kvůli radám babiček tam spal jen když už to jinak nešlo, často se budil, plakal, a chtěl často kojit... Mívala jsem pocit viny, když už jsem ho nezvládla po kojení vrátit do postýlky.
U druhého dítěte už zvítězila moje mateřská intuice a nastěhovala jsem ho k nám hned po narození, stejně tak jako další 2 děti. Nebyl problém je pak naučit spát ve své posteli, jak mne varovaly babičky.
Po přečtení knihy Koncept kontinua jsem se jen utvrdila v tom, že moje intuice je správná a malé děti potřebují hlavně být co nejvíc s mámou. Ještě víc jsem pak litovala, že jsem nejstaršího trápila v jeho postýlce a že jsme ho učili spát, když mu bylo 9 měsíců "vybrečením", dodnes mne to mrzí... Je to tak krásné cítit na břiše ty malé kopající nožičky a tulit si k sobě toho malého bezbranného tvorečka, je to tak přirozené, že nechápu, jak se o to může někdo dobrovolně připravit.
Samozřejmě jsem se taky snažila vyvarovat všem faktorům, které by mohly SIDS způsobit - nepiju, nekouřím, neberu léky, spíme v chladné místnosti, pod lehkou přikrývkou..
Nevím jak byly ty vědecké studie zpracovány, ale těžko se lze v tak osobních věcech jako je spaní dobrat objektivních závěrů, když záleží na tolika těžko definovatelných a kontrolovatelných faktorech, které mohou vést k vzniku SIDS. Každý člověk spí v jinak velké a teplé místnosti, ne každý má celou noc otevřené okno, záleží na typu přikrývky, polštáře atd. Nevěřím tomu, že nikdo z těch u kterých probíhal výzkum v jeho průběhu nekouřil a nepil alkohol nebo nebral léky na spaní apod.
Konec konců je to věc každé mámy, kterou cestu si vybere, vědci nám budou každých pár let servírovat nové a nové teorie (nějakou činnost vykazovat musí...). Ale jsem toho názoru, že je škoda ztrácet čas studiem pomíjivých teorií, stačí vzít rozum do hrsti a hlavně se řídit srdcem a nepromarnit ten čas, kdy s námi děti potřebují být nejvíce...