Re: S nadhledem...

Asi máš pravdu. No, já mluvím mluvím mluvím, ale je to jak do dubu . Asi na to musím jít jinak - VNITŘNĚ akceptovat, že se známkuje a že to bere vážně. Říkala jsem mu, že když lidé na něčem spolupracují a když se potom výsledek nějak hodnotí, hodnotí se to celé dohromady. Nelze hodnotit každého zvlášť, protože každý sám by to vůbec nedokázal (hodit míč a zároveň běžet tam a chytit ho). Jenže učitelka si tu dvojku zapíše ke každému zvlášť, a to mu asi vadí. No a vyzvala jsem ho, aby si představil, že někdy bude na něčem s někým pracovat ve skupině, a bude to on, kdo odvede horší práci a celá ta skupina pak bude mít horší hodnocení (známku). No a můj milý synáček vybouchl, praštil pěstí do stolu a zvolal, že on přece nikdy horší práci neodvede, on všechno ví a umí nejlíp... někdy nevím, jestli brečet nebo se smát. Asi nezbývá než doufat, že se trochu otuží, že se naučí unést vlastní neúspěchy a potom snad i ty týmové. A při tom ho ujišťovat, že jsem na jeho straně a chápu, jak je to pro něj těžké.