Taky přemýšlím, ale zatím ne...

Mám za sebou 15 let manželství, 2 děti (14 a 7). A často přemýšlím, co dál. Mám pocit, že v našem manželství nikdy nebylo moc lásky a porozumění z manželovy strany. Já jsem vždycky byla takový "prosič" o lásku a pozornost. Moje problémy ho nezajímaly, moje nemoci otravovaly, starat se o děti - proč, když jsem tady já. Nějaké popovídání, pohlazení, něžné oslovení to on považoval vždy snad za projem zničené mužské ješitnosti. Nemám pocit žádného souznění, máme absolutně rozdílné názory na svět. Abyste tomu rozuměli, můj manžel není alkoholik, není agresívní, pracuje a vydělává, je čistotný. Ale já moc postrádám projevy úcty, něhy, pozornosti atd. Často přemýšlím nad tím, co mi manželství dává. Není to nic povzbuzujícího. Asi by i děti byly hodnější, kdyby viděli, že táta mámu miluje a opečovává, že se nechová jako neandrtálec, když po něm něco chci.

Ze začátku jsem párkrát řekla slovo rozvod. A manžel jen prohlásil, ať si jdu, když chci. Měla jsem to udělat tenkrát, když bylo první dítě malé. Ale kam bych šla? A teď? Tahanice o děti, o majetek, stěhování, "půjčování" si dětí na prázdniny a Vánoce, nemyslím si, že by to bylo dobré řešení.
Před nedávnou dobou byla krize v naší blízké přízni. Rozvod byl na spadnutí, děti z jejich rodiny chodily uplakané, syn začal mít tiky, všichni zhubli. A naše děti z toho byly celé vylekané. Starší prohlásil, že mu je těch dětí z příbuzenstva strašně líto a mladší se mně často ptalo, jestli se nerozvedeme taky.
A tak vím, že by to pro naše děti bylo moc a moc obtížné a že je pro ně snad lepší žít v rodině, kde se sice občas máma s tátou pohádají, ale jak tady napsal Pavouk, každý z rodičů je prostě potřeba na něco. A tak se nebudu rozvádět, ale strašně toužím po lásce a nevím, kde ji vzít.
PS: Kolik manželství je šťastných?
Iva