Vím že nejsem jediná

Ahoj,

nevím jak začít. Přes slzy nevidím na klávesnici, oči mám nateklé a rudé a hlava mi třeští jako střep. Neustále se mi vracejí jeho slova ze včerejší diskuse: "Už tě nemiluju, ale mám tě rád. Budeme spolu žít slušně a vychovávat naši dceru (3,5roku). Ale jestli chceš druhé dítě nebo se stěhovat, běž ode mne...."
Jsme spolu 6let. Nazačátku to bylo dobrý, možná super, ale v současný chvíli to vidím všechno černě, i když samozřejmě byly i krásné chvíle. Manžel byl pár měsíců rozvedený než jsme se poznali, jeho předchozí manželství trvalo 10měsíců a bylo bezdětné. Předtím měl 8letý vztah, ale v podstatě žil do svých 34let sám. Najednou cítil, že potřebuje založit rodinu a já jsem se taky strasně moc na miminko. Jenže ouha, tak strašně moc jsme to chtěli, že se nám to nějak nedařilo. Prošli jsme spoustou vyšetření - oba v pořádku. Po roce a půl jsem konečně otěhotněla. Manžel se strašně moc těšil, pořád chtěl vědět zda to bude holčička nebo kluk, ale to bylo vše. Jeho úkol byl splněn.
Žádná společná návštěva poradny. Jen jednou jsem ho "přemluvila", aby se šel podívat na ultrazvuk. To byl nadšený. A to bylo opět vše. U porodu byl, ale jen proto aby si to zdokumentoval. Byla svatba, ale předtím jsem musela podepsat předmanželskou smlouvu, abych si v případě rozvodu náhodou nenárokovala něco z jeho majetku. Financování v rodině jsme měli rozdělené. On platil nájem + poplatky a drogerii (většinou v Makru) a já jídlo a věškerou starost o dcerku a sebe (oblečení, boty atd.) Dále zaplatil ještě to, co se dát do nákladů firmy. Takhle to fungovalo i v době mateřské. Docela spravedlivé, že? Strašně se divil, že s tím nevyjdu.Naši holčičku miluje, jak tvrdí, ale věnuje jí denně tak 20-30min, to když se přijde najíst. Na druhou stranu je fakt, že se postará ráno, když jí vede do školky. Tím však jeho povinnosti končí. Já abych se jí mohla věnovat, pracuji na 6h a chodím od 6h do práce. Pak jí vyzvednu ze školky a celá odpoledne trávíme spolu. Vymyšlíme si různé aktivity, výlety, to vše však bez tatínka. I o víkendech. Pár víkendů společných bylo (cca 1do měsíce) a byly fajn. Snažím se být silná a zvyknout si, že jsme s dcerkou stále samy, ale nejde to. Nevím jestli ho mám ještě ráda. Asi ano, protože jinak bych už rezignovala. Možná jsem přecitlivělá, stále brečím, ale takhle si fungující rodinu nepředstavuju.
Abych podotkla manžel nekouří, nepije, není agresivní, sportuje (pouze sám), je slušný, snad i věrný, doma mi pomáhá (takový IDEÁL) a PRACUJE (témeř 18-20h denně) a to i v sobotu a v neděli. Na jeho říjmech to však není znát, jsme průměrná rodina, která nemá na každoroční dovolenou k moři a tak jezdíme pod stan. Má to své plus. Ale čeho je moc toho je moc.
Možná si řeknete, že nevím, co chci. Ale představte si, že jste doma zcela ignorováni, pouze co se týká vašich povinností, je vám to neustále připomínáno. Vaše polovička si demostrativně žehlí svoje věci, ten večer, kdy se vrátíte z dovolené s dcerou (samozřejmeě bez něj). Nebo jinak dcerku máme na dovolené s dědečkem a babičkou, máte po 3letech konečně volno, abyste si ho mohli společně užít a vaše polovička se odstěhuje na chatu a to na celý týden a ob týden znovu.
Po delší úvaze jsem se rozhodla, že najdu pro sebe a dcerku jiné bydlení, třeba nám bude líp a navrhla mu se slzami v očích rozvod. Byl šokovaný a řekl, že v současné chvíli nesouhlasí. Den poté přišel s tím, že je to asi jediné možné řešení. Nemáme žádný společný majetek, nic o co bychom se měli tahat. Jen dcerku, chce střídavou péči. Nechci mu bránit a ani nebudu, ale několikrát se stalo, že nechat dcerku doma samotnou, pustil jí pohádky a odešel přes hlavní chodbu do kanceláře. Dcerka byla ve 3 letech doma sama třeba 2h (já jsem byla v práci) s radami, že nesmí nikomu otevírat a že si budou hrát na samostatnost. Dozvěděla jsem se to od své matky, které se dcerka svěřila, že jí je doma smutno a že se bojí.
Díky, že jsem se mohla vypovídat, asi to nemá hlavu ani patu. Slzy mi zatím uschly, jsem trošičku klidnější, ale vím, že přijdu domů a přijde to na mě znovu. Zatím nevím, co dál. Na jednu stranu bych vše chtěla vrátit, ale bylo mi řečeno, že v téhle fázi už to nejde. A na druhou stranu mi rozum říká, odejdi a začni znovu, máš ještě život před sebou. Je mi 32l. Mám však obavy, že budu nedůvěřivá k mužskému světu. Bojím se sama svých reakcí. Asi je víc takových žen, možná mi to ulehčí váš názor...