Re: taky přemýšlím..

Žiji se svou přítelkyní 7 a půl roku.Ona má z prvního manželství dceru (14) a spolu máme kluka (6).Na začátek musím podotknout, že mým snem a přáním byla rodina a hlavně spokojená rodina.
Vcelku jsme si žili pohodový život plný lásky a porozumnění.Byt 3+1 vyměnili za domek, žena po mateřské nastoupila zpět do práce....do té doby vše v pohodě.Měli jsme pár přátel, s kterými jsme se navštěvovali, naše děti si spolu rozumí,jezdili na výlety ,dovolené....
Pak pro zlepšení finančního rozpočtu jsem v domku kde bydlíme začal opravdu trošičku podnikat. Doma proto, aby když přijde dcera ze školy doma někdo byl a opravdu to není podnikání , kdy člověk tráví prací 20 hodin denně.Žena začala studovat VŠ....
A tady si myslím začal konec našeho vztahu.První rok byl ještě vcelku v pohodě....stíhal jsem svou hlavní práci,věnoval se dětem, pomáhal ženě ze školou,vozil jí tam a zase pro ní jezdil a k tomu ještě druhá práce....
Druhý rok začal podobně, jen s tím rozdílem, že žena byla neustále unavená,pořád se tvářila naštvaně na nic kromě práce a školy najednou neměla čas.Pro mě kolotoč stále pokračoval a tak jsem si pomalu, ale jistě začal vytvářet svůj svět,který zahrnoval děti,přátelé,hlavní zaměstnání a vedlejšák...pořád v domě, abych byl dětem nablízku...
Dovolená, která v tom roce proběhla byla šílená....jelikož jsme byli se známými a já se choval neadekvátně. Prostě jsme se bavili , řádili s dětma a má žena se jaksi nechytla....zkoušel jsem ji to říct a vtáhnout ji mezi nás , ale marně....
Třetí rok školy byla úplná tragédie. Dnes mají naši přátelé mé přítelkyně plné zuby.Nejen, že se tváří, jako že jí někdo umřel, ale když se snaží být milá,je to tak nepřirozené, že mám co dělat, abych se udržel....
Školu dokončila se samými jedničkami......a náš vztah je úplně v pytli...Rozhodl jsem se si koupit byt,odejít v 32 letech s taškou a začít znovu,ale visím citově na svém synovi a jsem přesvědčen, že on na mě taky. Má svou matku rád to ano, ale stačí když se objevím a jako by přestala existovat,když jsem v práci nechce jít ani od babičky domů....šíleně se trápím a doufám, že když se mi podaří dát byt dohromady a věnovat se mu , tak jak jsem to dělal a dělám tak i on pochopí,že žít v domě se zahradou a psem je hezké, ale není to vše....
Toto je tak v kostce,protože problém je daleko hlubší a složitější....ale opravdu se bojím, že ublížím tomu klukovi.....a že jsem se nezmínil o dceři....ta v tom má jasno a už to taky řekla,takže tuto otázku neřeším...