Re: Taky přemýšlím, ale zatím ne...

Aha, promiň Monty, to jsem netušila. Možná že jsi to ve svých posledních příspěvcích nevyjádřila přesně (nečtu VŠECHNO, takže jestli jsi něco v tom smyslu někdy na netu už zmínila, tak jsem to prostě nečetla).
Tak, jak jsi to napsala teďka, tak možná větší chyby dělá ve Vašem manželství manžel...
No nic. Pak plně chápu, že nejsi zcela šťastná, a že ze své pozice manželství nepovažuješ za ideální stav.
Tož Ti zas na oplátku naznačím něco z "mého" příběhu.
Já se vdávala z "velké" lásky. Ne z pouhé zamilovanosti, pozor. Nejdřív jsme se tak oťukávali, pak tak jako kamarádili, a postupně, když jsme jeden druhýho poznávali, se mezi nás vkrádal jakýsi cit. Když jsem se vdávala, byla jsem opravdu ŠŤASTNÁ. Skutečně jsem TOUŽILA splynout se svým budoucím mužem, protože jsem CÍTILA, že má dobré srdce (čehož já si teda cením nejvýš ze všech vlastností), VĚDĚLA JSEM, že když se mezi námi naskytne problém, že bude ochoten o tom konstruktivně diskutovat až do nalezení řešení, a tušila jsem nebo i přímo poznala spoustu jiných, pro mé srdce cenných vlastností, jako je smysl pro humor, touha po kultuře, touha po dětech (měl tehdy dvě malé neteře - roční a tříletou - a choval se k nim jako báječný strejda - a ještě mluvil o tom, že dělal praktikanta a později vedoucího na dětských táborech) atd.
To víš, ani v tom nejlepším manželství není všechno bez problému, takže i my jsme za ta léta manželství řešili leccos. Jsme vášniví diskutéři: mnohokrát jsme "kecali" i hluboko přes půlnoc, hlavně abychom se dobrali "nějakého" řešení.
A - upřímně řečeno - dobře tak, protože jsem do manželství šla s mnohými dost zkostnatělými předsudky, nevelkou tolerancí, malým rozhledem, a manžel mne naučil věci více promýšlet, hodnotit objektivněji a bez předsudků.
Podstatné ovšem přišlo až s dítětem. Sáhla jsem si až na dno svých schopností. Pochopila jsem, že jsem poněkud handicapovaná - a že můj život nikdy nebude takový ten klasický, který bych jaksi přirozeně chtěla naplňovat. Že u nás bude spíš tak trochu chaos než pevný řád, že nebudu taková ta pečlivá hospodyňka - kuchařinka, že se - i dík svému založení - budu vymykat takové té klasické představě štrikující, šijící, plející a "mycí" ženušky.
Dá se říct, že nejsem spokojená se svým životem. Protože mám povolání, které mne nenaplňuje - chtěla bych jiné, ale nemám už možnost získat patřičné vzdělání v tom, po čem toužím. Jsem náročná, chtěla bych zažít spoustu kulturních věcí - divadlo, koncerty, exkurze na hrady a zámky, dovolené v tuzemsku i jinde; chtěla bych spoustu knih - ale budu z toho navždy mít jen zlomek, protože jsme "chudí", zkrátka - nejsou peníze. Peníze nemůžu vydělat, protože nechci "šidit" rodinu, především dítě (a že mne syn ve svých téměř sedmi letech stále zoufale potřebuje!!!); když už bych šidila rodinu, chtěla bych, aby to bylo v povolání, které by mne naplňovalo - ale takové povolání nemám - a kruh se uzavírá.
Nicméně má nespokojenost nevyplývá Z MANŽELSTVÍ a závazků spojených s dítětem, ale z okolností, které vyplývají ze mě.
S institucí manželství jsem naopak spokojená: můj muž je mi tak blízký, jako vpravdě "druhá má půle". Je to nejlepší člověk z lidí, které znám. Vážím si ho jako nikoho na světě - a miluji ho celou svou bytostí až do konečků prstů (i přesto, že se známe už deset let).
Mimo jiné taky proto, že se od prvopočátku věnuje svému synovi - pomáhá mi s péčí o něj a jemu samému dává tolik času, jako málokterý otec. Dělíme se o péči o něj - a syn se v něm vidí; jezdíme společně na výlety - a zažíváme ty nejkrásnější chvíle v životě. My tři prostě patříme k sobě - a nedovedu si představit, že by to mělo někdy být nějak jinak.
To, co mi "schází" díky špatné volbě povolání (kterou za mne koneckonců udělala moje matka, o tom jsem psala nedávno), to si vynahrazuji něhou a láskou s těmi svými chlapy.
Zdraví se samozřejmě nahradit nedá, takže když narazím na zeď svého zdraví, je zle.
Ale závěrem chci říct: manželství může být velmi krásná záležitost, jen musí člověk mít "štěstí" a spoustu trpělivosti...