Naši bratranci ze samoty

Náš příběh je opačný. Od narození bydlím v našem hlavním městě, naše děti rovněž tak. Rodina je však velká a rozvětvená a dva z našich bratranců bydlí na vesnici, na samotě u lesa, ve velkém domě na louce. Přijeli k nám na týden na prázdniny, a my se, stejně jako vy, nestačili divit, jaké ti dva kluci měli reakce. Naprostým problémem bylo přejít ulici, kde jezdí auta (pro naše děti naprostá samozřejmost)... kluci se strašně báli, drželi se nás za ruce a když vcházeli do silnice, tak jsem myslela, že se jim oběma zastaví srdce. Špatně jim bylo i z toho, že je všude plno lidí a hluku.O tom, že eskalátor v metru jim opravdu nic zlého neudělá (a nohy jim neutrhne)a akorát je sveze dolu, nebo nahoru jsem je musela také přesvědčit... jízda metrem se jim líbila, i když při nástupu do vagónu metra měli zase strach (to samé platilo i o tramvaji). Vysvětlit jsme jim museli i to, že na procházku večerní Prahou by si opravdu neměli brát ty staré tepláčky se záplatami. Prostě nebyli na město zvyklí. Byli jsem rádi, že jsme je mohli vzít do dětského divadýlka, kde ještě nikdy nebyli, do úplně obyčejného pražského parku, kde bylo plno prolézaček, které u nich na vesnici taky nikdy neviděli, nebo třeba na letiště. Všichni jsme měli ze společně stráveného času radost. Kluci si z Prahy odvezli plno zážitků, ale moc se těšili domů... na klid, ticho a samotu. Stejně tak, jako se naše děti po prázdninách strávených u svých bratraců těšili domů do Prahy.