Kluk z města

Naše děti se na svého bratrance upřímně těšily, protože bydlíme na samotě a všichni jejich kamarádi jsou příliš daleko. A pobyt Míši byl opravdu vzrušením - pro celou rodinu.

Prvním překvapením byla reakce našeho psa. Jmenuje se Bára a každého návštěvnílka vždy vítá zlověstným vrčením, ale na Míšu, kterého nikdy předtím neviděla, se vrhla jako na nejlepšího přítele. Než jsme jí stačili zastavit, olízala mu celý obličej. Míša se chtěl co nejdříve zbavit psích bacilů a prchal k domu. Zapomněl však, že není ve městě a že místo asfaltu má pod nohama nerovný terén, plný krtinců a děr vyhrabaných naší Bárou a než dosáhl vytčeného cíle, byl z čistého a voňavého chlapečka , jeden z nás.

Míša byl velmi citlivý chlapec, překypující něhou ke všemu živému. Miloval naše kůzlátka, kočky i psa, chodil se mazlit s králíčkama a snad by si hladil i slepice, kdyby se daly, proto jsem byla na rozpacích, když se mě zeptal : "Teto, co uděláte s těma kůzlátkama, až vyrostou?" Chvíli jsem přemýšlela, jestli mu mám lhát.A pak jsem si řekla, že už je dost starý na to, aby znal pravdu : " Sníme je," vypadlo ze mne. Jeho odpověď mě na chvíli vyrazila dech : "To já zvířátka nejím !!" Okamžitě mě napadlo, že jsem během jednoho týdne zmařila úsilí jeho matky vychovat ze syna vegetariána. "Ty nejíš maso ?" zeptala jsem se opatrně. "Maso jím, ale zvířátka nejím !!"Spadl mi kámen ze srdce.

Když jsme naučili Míšu chodit po zahradě, aniž by vymetl všechny díry a nabalil na sebe veškeré slepičince, půjčili mu děti švihadlo. Po pár skocích mi došlo, že tohle není sport vhodný pro městského kluka. Jeho tělo vypadalo jako hřebík, který ne a ne se zatloust. Bylo mi ho líto a nabídla jsem jim pro změnu koloběžky. Míša se opravdu snažil, ale i po hodinovém tréninku stále přepadával. Poradili jsme mu, aby to zkusil druhou nohou. " To by bylo ještě horší, " poznamenal sebekriticky ve chvíli, kdy ho zběsile předjížděl náš dvouletý Honzík. Nebudeme ho trápit a půjdeme radši na procházku, napadla mě spásná myšlenka :" Děti, pojďte do lesa !"

"Ne díky, teto, já nepůjdu" překvapila mě odpověď Míši.

" Proč ne ?"

" Jsou tam stromy." odpověď byla jasná.

Ani do rokle si s dětmi nemohl jít hrát, protože tam jsou zase kopřivy a ty jsou přece jedovaté, "Ty to nevíš, teto ?"

Koupání v řece se také nezúčastnil. Voda v ní je prý studená, hluboká a teče. A tak jsem si řekla, že ho nebudeme trápit a naplnila jsem čistou, vlažnou vodou vanu na zahradě. Radostné koupání skončilo v okamžiku, kdy Míša z vany ( při vylézání) vypadl a rozsekl si nohu.

Jedno jsme však přece jen dokázali. Naučili jsme Míšu jezdit na kole. I když to byla práce oboustraně vyčerpávající, ale byl tu motiv - spousta jeho kamarádů ve městě jezdila na kole a jeho maminka mu po telefonu slíbíla, že se za týden přijede podívat, jaké dělá pokroky.

Nepřijela - prý nemá čas ani peníze na zbytečné cestování. Ale já měla pocit dobře vykonané práce, Míša jezdil pomalu a nedůvěřoval si, ale byla jsem přesvědčená, že mu to na asfaltovém hřišti půjde docela dobře.

Teď vím, jak moc jsem se mýlila a jak byla naše práce zbytečná. Po návratu do města, maminka Míšovi zamkla kolo na balkon, protože "ona nemá čas s ním chodit ven a on sám by určitě vjel pod auto".

Další prázdniny už Míša nepřijel. Přijely k nám děti naší kamarádky, chodili jsme do lesa, plavat a jezdili na kolech. Často vzpomínám na malého kluka, který byl šťastný ve svém umělém světě a já mu zkazila prázdniny svou snahou násilím ho vrátit matce přírodě.