O člověku, co nikdy nehřešil. – Snad troška neškodí?

Byl jeden chudobný člověk, starý a šedivý jako holub, a přece ještě nikdy za života nehřešil. I mrzelo to čerta v pekle, škrabal se za ušima a umínil si, že nábožného starce ku hříchu svede. Když se jednou stařeček v domečku svém modlil, cupne mu do jizby – kde se vzal, tu se vzal – čert. „Hejže, víš ty, kdo jsem? Od tvého narození chodím za tebou a ještě ani jednou nemohl jsem tě přivést do hříchu. Nyní si vyvol, co chceš: buďto zabiješ člověka, nebo se budeš rouhat Bohu, nebo se opiješ. Z těch tří hříchů, chtěj nechtěj, jeden udělat musíš. Zejtra přijdu zas, abych vyslechl, který jsi si vyvolil.“ Tak promluvil čert a vyletěl komínem ven. Stařeček se nepolekal velmi, nebo věděl, že kdo je s Bohem, s tím je i Bůh. Modlil se a nakonec si povzdechl: „Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás zlého.“ Na druhý den ráno svezl se čert dolů komínem a stanuv před stařečkem pravil: „No, rozmyslel jsi se už?“ Stařeček odpověděl: „Rozmyslel, nerozmyslel. Když ty jsi čert, běž do pekla, já kvůli tobě nehřeším.“ „A já ti zase pravím, že se hříchu nevyhneš,“ řekl čert a komínem opět vyletěl. Stařečka trápily čertovy návštěvy. Přemýšlel dlouho. „Ale člověka zabít? Ej, to by byl velký hřích; z toho nebude nic. – Bohu se rouhat? Ej, to by byl velký hřích; z toho též nebude nic. – Opit se? Hm, to by snad byl hřích nejmenší, vždyť tím nikomu neublížím? Opiju se, přijdu domů, vyspím se a budu mít od čerta pokoj.“

Takto přemýšlel nábožný člověk, vstal od stolu, šel do hostince, kde plným sklenicím hodně podíval se na dno. Přišel domů. A proti svému obyčeji začal dělat rámus. Na neštěstí rozplakal se malý vnouček, stařec udeřil ho po hlavě, že hned na věčnost oněměl. A tu nebylo ani Boha, ani svatého, kterému by se byl nerouhal.

Pohádky nevymýšlejí lidé učení, nýbrž lidé neučení, kteří třeba ani číst neumějí. A do pohádek vkládají své zkušenosti a rozumy. Z této pohádky poznáváme, kterak sám prostý lid vypozoroval, že opilství je příčinou největších zločinů.

Kdyby se vás někdo zeptal, může-li snísti několik bobulí rulíku, co byste mu odpověděli? To je jed, nejez ani jednu! Kdyby se otázal, může-li aspoň kousek muchomůrky, též byste jej varovali: Nejez, to jest jed! Jako my mrzutého ducha obveselujeme lihovinami, tak se obveseluje Turek kouřením jedovatého opia. Kdyby vás pobízel někdo požít kousek opia, co byste řekli? Nebudu, vždyť je to jed! A alkohol jest jed jako opium, jako rulík, jako arsén aj. jenže každodenně vidíme, jak jej lidé pijí, jak jej pijí i lidé moudří a hodní a tak jsme na to přivykli. Zvyk všecko posvěcuje. I věc hodně špatná, jestli jsme ji od předků zdědili, jestli jsme na ni přivykli, nezdá se špatnou. Mnozí lidé se pyšní tím, že mnoho vypijí: chlubí se zlem. Tak zvyk povznesl pijáctví. A právě proto, že zvyk činí nám zlo neviditelným, je potřebí uvarovati se trošky. Každému zlu nejsnáze přivykáme, přivykáme-li po troškách. Dětem dávají líznouti piva neb vína, jim to zprvu nechutná, nechtí to, ale když jim rodiče znovu a znovu nabízejí, odpor k lihovinám se mírní, až jim konečně doušek zachutná, později nahýbají víc a více, a když synkové dorostou za tovaryše neb studenty, umějí píti jako staří. Rodiče se potom děsí a varují syny své nevědouce, že první vinu má ten, kdo malým dětem říkával: Lízni!

Člověk jde do hostince s úmyslem, že vypije toliko jednu sklenku, aby se zahřál. Ale vypiv jednu dá si druhou pro chuť, třetí kvůli společnosti a jak má tři v sobě, už nehledá důvod pro čtvrtou a pátou. Chyba byla v tom, že vypil první; nejlépe je ani nezačít. Píti málo je ovšem lepší než píti mnoho, ale nejlépe je nepíti nic. A zvláště varuji dávati lihové nápoje dětem. Neotravujte vlastních dětí! Škrtněte, rodiče, ve svém slovníku nešťastné slovíčko: lízni!