Spíme o dvě hodiny méně

Ještě v roce 1910 spal člověk v průměru devět hodin denně. Současné výzkumy ukazují, že spíme průměrně sedm hodin denně, tedy o dvě hodiny méně. Dramatický vliv na naše po tisíciletí udržované spánkové návyky měl vynález žárovky v roce 1913. Umělé světlo od té doby prodlužuje náš den, a to zcela ve smyslu vynálezce Thomase Edisona, který označoval spánek za ztracený čas: „Vše, co omezuje práci, je ztráta času“, měl říci. A ještě prý dodal: „Většina lidí spí o sto procent více, než potřebují“. V tom se ale geniální vynálezce s vlastní, individuálně nízkou potřebou spánku mýlil. Posledních sto let v historii lidstva je typické tím, že se při značném množství našich aktivit nemusíme vůbec zaobírat tím, jestli budeme mít k dispozici dostatek světla. V důsledku „prodloužení dne na úkor noci“ tedy spíme v průměru méně než naši předkové. A protože v evolučním rozměru hraje sto let jen pramalou roli, mnoho z nás spí méně, než by odpovídalo jejich biologické potřebě. Nedostatek spánku v našich prodloužených dnech se pak paradoxně projevuje nižší pracovní produktivitou, snížením kreativních schopností, objevit se samozřejmě mohou i negativní důsledky na zdraví.