Ahoj Danielo,

Ahoj Danielo,

díky za Tvůj příspěvek, hovoříš mi z duše. U nás to bylo naprosto stejné: "máme se rádi, rozumíme si, chceme spolu být". Moje okolí někdy taky nevěřícně kroutilo hlavou. Když tak mrkni na můj předešlý příspěvek, tam píšu více.

Manžel je o 17 let starší, navíc pouze vyučený, já vysokoškolačka. Také jsem vděčná za každý den strávený s ním. Asi se to někomu bude zdát naivní, ale já v tichu uvnitř sebe opravdu děkuji za každý den, který jsme spolu prožili i za každé milování. Naprosto si uvědomuji, jak velké je to štěstí a to mi naprosto stačí. K naprosté dokonalosti by to chtělo ještě jedno dítě :-)), ale necháme to osudu, jak to zařídí. Lásky na rozdávání máme pořád plno (a hraček a oblečků schovaných taky :-)).

Víš ještě, co je zajímavé? Studovala jsem střední ekonomickou a zatímco všechny holky sháněly kluky a sdělovaly si zkušenosti, já jsem mlčela, protože jsem si s nimi neměla co říct (prostě klasické ošklivé káčátko :-)). Když jsem se pak ve čtyřiadvaceti hned po vysoké vdávala, zírala jsem, kolik holek z té třídy bylo ještě svobodných (a byly to ty nejvíce zkušené a ostřílené a ty, které měly spoustu nápadníků). O dětech ani nemluvě - já jsem v 26 byla s narozením synka naprostá hvězda! A to jsem si myslela, že jsem tak pozadu za všemi...
Každý si opravdu zařídí život podle svého (jak sama píšeš).

Ahoj a moc zdravím, Irena