20.2.2006 12:39:20 k+v
Re: Jedináček bývá problém
Ahoj, tak já byla jedináček do svých 13 let, než se narodil můj bratr (nišim to dřív prostě "nešlo"). Sebekriticky musím říct, že jsem byla trochu sobec, co se týče dělení sladkostí a až později jsem se učila je dělit rovným dílem. Ale to asi bylo dáno výchovou, neb jsem byla nejen jediné dítě ale také dlouho jediné vnouče:( ale hlavně si pamatuji, jak jsem, co jsem rozum brala, škemrala na mamce bratříčka, jak mi bývalo smutno... i když jsem měla kamarády, ti byli venku, a jak jsem záviděla své sestřenici a bratranci, že večer potmě si ještě před spaním povídají, mlátí polštářema, hrají spolu,... atd:)Jak jsem byla starší, tak bych mnohdy uvítala sourozence, aby celá rodičovská pozornost byla rozdělena na dva díly a ne pořád na mě....zkrátka mým ideálem byla rodina s aspoň dvěmi dětmi. Jak jsem psala, bráška se narodil až později, tak to chtěla příroda, byla jsem i tak velmi šťastná, jenže jsme vlastně takoví dva jedináčci-já dospělá s vlastní rodinou, on puberťák, ale už si konečně začínáme hledat společná témata k diskusím...
Prostě, tahle zkušenosti mě vedou k tomu, že jen jedno dítě ne, a to druhé brzo po tom prvním:) otázka je, jestli vše půjde tak jak bych chtěla:)
a podotýkám, že je to pouze má zkušenost, neb mám kámošku-jedináčka- a ta byla naprosto s tímto stavem spokojena a přeje si sama také pouze jedno dítě...
K.
Odpovědět