psychologové

Neznám sice autorku tohoto článku, ale z textu je mi sympatická a vřele s ní souhlasím. Mám taky dost nepříjemné zlušenosti s psychology. Když se u naší osvojené Klárky začaly projevovat různá opoždění, měla různé fobie (strašně se všeho bála, nesnesla jakékoli změny ..), opožďovala se v motorickém vývoji, měla potíže s rovnováhou, byla malinká a trašně špatně jedla - po všech vyšetřeních jsme navšívili psycholožku. S vážností prezidenta republiky a s trochou výčitky nám (hlavně mě jako matce) sdělila, že je na hranici normy, že jí připomíná chováním romské etnikum - to asi jako že jsme si špatně vybrali - a že je na mě nemístně závislá a já roli matky nezvládám. Odcházela jsem s pocitem, že se na rodiče zkrátka nehodím a že selhávám. Další psycholog následoval v první třídě, kterou Klárka jedním slovem nezvládala. Vyšetření jsme si vyžádali sami, protože bylo jasné, že Klárka normální základní školu navštěvovat nemůže.
Pan psycholog mě tak šokoval, že jsem na to dodnes nezapomněla a asi jen tak nezapomenu.... "Překvapivě" mi sdělil,
že je na hranici normálu ...atd atd nic nového pod sluncem. Před tím Klárku asi hodinu vyslýchal a to stylem:
Víš co je to popel? Ona: NE nevím a vy to víte?
Víš co je to nůž? Ona: Ne a vy to víte?

Evidentně s ním nehodlala spolupracovat, ale on svůj přístup nezměníl a doslova ji tam hodinu a půl ždímal.
Na závěr mi řekl, že se mu zdá, že má oči moc daleko od sebe a jestli tam náhodou nebude zamíchanej nějakej vietnamec. Asi jsem na něj zírala jako blázen, protože hned rychle dodal - nic proti Vietnamcům, to jsou taky dobrý děti. Doporučil nám rozhodně přitvrdit, co nejvíce samostatnosti, školu sledovat atd. atd.... v podstatě žádnej výsledek.
Možná bych se tomu už dneska zasmála - je to už pár let zpátky - kdyby všechno mělo šťastnej konec. Jenže nemělo - Klárka už 7 let nežije, nakonec 3 měsíce po zmiňovaném vyšetření zemřela. Dodnes pořádně nevíme, na jakou nemoc. Po všech možných rozborem atd., se jednalo zřejmě o nějakou vrozenou degenerativní chorobu nervové soustavy, nevyléčitelnou. Ale těch osm let s ní stálo za to.....i když to bylo někdy moc těžký....
Jen tím chci říct, že nikdo není vševědoucí a nemá patent na rozum a výchovu dětí - včetně psychologů. Kdo mohl vědět, že Klárka něčím takovým trpí od narození? Nikdo, jenže máma vždycky vycítí, že něco není v pořádku a taky intuitivně ví, co má dělat. Já jsem to prostě dělala, protože to Klárka potřebovala. Co bych pomohla jí a sobě, kdybych na ní byla tvrdá a chtěla po ní věci, kterých nebyla schopná. A proto ... nenechte se udolat šablonovitými závěry psychologů, častokrát - myslím - ani oni nevědí, jak problém řešit (samozřejme výjimka potvrzuje pravidlo, ale já na výjimku nenarazila).

PS - Naštěstí nám osud dopřál Pitríska, blonďatého modrookého andílka (čertíka) teď už skoro šestiletého. Je to nádhera zažít zdravé dítě, které se vám rozvíjí pod rukama jako kytička.... a já si zase věřím, že jako rodič funguju úplně v normě.
Na Klárku teď vzpomínáme společně, i když jí Péťa neznal.