Re: Osobnostní profil psychologa versus jeho erudice

Pochopitelně, že lékař, psycholog, učitel a vůbec každý, náplní jehož profese je „mezilidský vztah“, MUSÍ mít obě uvedené vlastnosti. Ty však jsou samy o sobě značně strukturovány, takže můžeme potkat psychologa, jenž je odborníkem na gamblery a v jejich terapii má pozoruhodné výsledky, zatímco jedna hysterická panička jej dokáže totálně rozhodit. Neexistuje člověk (tedy ani psycholog), který by vyšel se všemi, byl všem sympatický a nenašel by se jediný pozemšťan ochotný říci o něm křivého slova. Takže zatímco schizoidnímu klientovi vyhovuje spíš věcný přístup, cykloid by vám o takovém psychologovi zajisté pověděl jen to nejhorší. Chci tím říci, že ne všichni psychologové musejí nutně mít stejný typ, druh, strukturu empatie a sociální inteligence, čímž se pro tu skupinu klientů, jimž typologicky neodpovídají, stávají automaticky podezřelými individuy na hranici šarlatánství.
Co se syndromu vyhoření týče, bohužel zcela nezávisle na vaší víře nebo nevíře v něj existuje. Existuje i nezávisle na psychických kvalitách těch, jež plíživě napadá. Ba naopak by se dalo říci, že napadá právě ty nejlepší z nejlepších. Ty, kterým na jejich práci enormě záleží, ty, kteří svou prací doslova žijí. Pokud někdo dělá práci, která ho nebaví, není na ní psychicky a citově závislý, stává se tudíž vůči ní v podstatě mnohem méně zranitelným nežli člověk prací zaujatý. „Burn out“ totiž spočívá v tom, že uspokojení psychologa (učitele, lékaře, ošetřovatele atd.) je plně závislé na objektu jejich péče. Nikdy totiž nemůže s určitostí říci, že jeho práce je u konce (klient je zdráv, žák obsáhl veškeré vědění oboru atd.). V TĚCHTO PROFESÍCH PROSTĚ NENÍ MOŽNÉ KONKRÉTNĚ URČIT OKAMŽIK ÚSPĚCHU. To s sebou přináší vnitřní nejistotu (a nemohl jsem udělat ještě něco, co kdybych byl místo tohoto udělat tamto…). Takže následkem kombinace
1) intenzivní zainteresovanost na své profesi
2) nemožnost předem určit jedinou spolehlivou cestu vedoucí k úspěchu
3) závislost vlastního uspokojení na objektu mojí péče
je vysoká pravděpodobnost vzniku syndromu vyhoření. Záleží pochopitelně na osobnosti psychologa (učitele, lékaře, ošetřovatele aj.) do jaké míry dokáže tato negativní působení pomocí psychohygieny zmírnit.