neexistuje správné řešení

Musím se přiznat, že i já jsem patřila mezi děti, které pendlovali mezi mámou a tátou. Myslím, že mě to dost poznamenalo. Nemám ráda rodiné oslavy, vždycky tam jeden z nich chyběl. Než jsem se vdala, nevěřila jsem ve funkčnost rodiny. Otce jsem vídala každý druhý vikend. A náhle to bylo jednou za měsíc, jednou za čtvrt roku. Proseděla jsem spoustu hodin u okna a čekala až přijede. Několik let jsme se neviděli. Asi tak od 11 let. V šestnácti jsem svýho otce spíše nesnášela. Je to tak správně?

V této době jsem potkala kamarádku, která akorát přišla na to, že ten pán co jí vychovává není její otec. Matka jí celé roky tajila dopisy, co od otce dostávala. Nakonec se ji podařilo svého otce kontaktovat po půl roce dopisování se měli sejít. Strašně se těšila slovo otec najednou znamenalo to samé co bůh. Kamarádka svého otce nikdy neviděla jelikož týden před osudným dnem D zemřel.

Tak co je správné? Lhát svému dítěti celý život a pak, když to praskne mít výčitky. Nebo dítěti dát možnost poznat svého otce a tím poškodit jeho psychický vývoj.

V sedmnácti jsem pochopila, že nic není správné. A dokonce si myslím, že uměle držet rodinu pohromadě taky správné není.

S otcem jsme k sobě našli opět cestu před dvěma lety. První co jsme si ujasnili hned na začátku: nikdy nebudeme mluvit o tom co bylo, máme čistý stůl. Začátky byly těžké o čem mluvit s člověkem, kterého jste víc jak 13 let neviděli. Teď už je plnohodnotným bodem v mém životě.


Ale co ty děti???????