Děti musí znát pravdu, ale ...

Před několika léty jsme adoptovali překrásného tříletého chlapečka. Od počátku jsem považovala za samozřejmé, že spolu budeme otevřeně mluvit o všem. Myslela jsem si, že mám situaci usnadněnou, syn už přece věděl, odkud jsme si ho přivedli. Jenže jsem netušila, jak velký chaos v té malé hlavičce nastal. A tak jsme se postupně prokousávali otázkami: "Proč jste mě tam (dětský domov) dali ?". Když jsme mu vysvětlila, že my jsme si ho jen našli a odvedli, přišla další otázka : "Proč jste mě tam nechali tak dlouho?" Také jsme mluvili o paní, která se nemohla o děťátko starat. Také jsme si odmalička povídali o tom, jak přicházejí děti na svět, jak je nosí maminky v bříšku. Naivně jsem se domnívala, že je synovi jasné, že já jsem ho v bříšku nosit nemohla. Nebylo. Jednoho dne, bylo mu asi pět let, se mě zeptal: "Tys mě nosila v bříšku?" Říkám mu: „Ale Honzíku, víš přece, že já jsem tě v bříšku nenosila, vždyť si pamatuješ, jak jsme si tě našli a odvedli domů." A až teprve v tomto okamžiku syn pochopil, o čem si to vlastně více než dva roky povídáme. Byl to pro něj strašlivý šok. Strašně se rozplakal a stále opakoval: "Už vás nikdy nechci vidět." Šok to byl i pro mě a tak jsme brečeli oba a já se nezmohla na nic jiného než jen neustále opakovat: "Máme tě rádi, máme tě moc rádi." Za chvíli se vyplakal, opusinkoval mě a teprve teď všechno pochopil a definitivně přijal. Později jsme se vyrovnávali s otázkami : „Kdo byla moje maminka, proč se o mne nemohla starat a je mi líto, že se o mne maminka nemohla starat.“ I z toho jsme nějak vybruslili, i když se skřípěním zubů – syn byl těžce týraný a počátek jeho života musel být velmi neradostný. Dnes je mu 11 let a skutečnost, že je adoptovaný,je pro něj zcela běžná a samozřejmá, přesně tak, jak jsem chtěla. Bohužel tak moc samozřejmá, že o tom vypráví kdekomu. Svému nejlepšímu kamarádovi dokonce sdělil i své původní příjmení (myslela jsem si, že je už dávno zapomněl, ve svých 3 létech je pochopitelně znal) a on mu teď vyhledává lidi stejného jména. Otázka jeho původu mu stále leží v hlavě. Vím, že i když nás má velmi rád a lpí na nás celou svoji dušičkou, je v jeho životě velká neznámá, kterou čím bude starší, tím více se bude snažit ji odhalit. Já nemohu a ani nechci proti tomu dělat nic, jen mohu vytvořit a doufám , že jsem už vytvořila takové prostředí, do kterého se vždy a za všech okolností bude chtít vrátit. Proč o tom tak dlouze píšu? Samozřejmě osvojeným dětem od malinka vysvětlovat tuto pro ně důležitou skutečnost, ale je třeba si uvědomit, že tím nic nekončí, ale teprve začíná.