Re: Pravda včas se vyplatí

Jsem vděčná za vše, co tu můžu číst. Když naší adoptované dceři byly dva roky, začínaly tlaky okolí, že zrovna v tomhle věku by se to dítěti mělo říct a jak že to uděláme my. Netušili jsme. Nikdy jsme nepřemýšleli o tom, že bychom něco tajili. Vím, že to nejdůležitější je vztah. Když tam bude, půjde všechno. Ale nic nefunguje tak, jak to funguje jiným, nebo jak o tom píší v tomhle článku či jak to říkali v reportáži v televizi. Jsme konkrétní rodiče, konkrétní povahy a máme originální dítě.
Po čase mi došlo, že je všechno přirozené. Ono si to nějak "přijde" samo sebou. Povídání, dotazy, když nebudu mít problém já ani manžel, nemusíme nikdy lhát,ale také nemusíme říkat zbytečně víc, co by dítě už nějak stresovalo. Ono to přijde. Nejlíp zná dítě "vlastní" matka.
A tak naše 4 letá holčička ví tolik, kolik se při našich rozhovorech a čekání na další dítě přirozeně odkrývá. A já jsem nadšená, jak je to normální, v pohodě. A jak v pohodě zareaguje na rozhovor: Maminko, a tys mě porodila? Ne, my jsme si tě také odvezli od těch hodných sestřiček z domečku, kde na nás ve správný čas bude čekat i naše další miminko. Bylo to, jako bych jí sdělila, že zítra bude k obědu bramborák. Normálka.

Dík za vše, co slyším. Povzbuzuje mě to, že budeme směle pokračovat. Jen si myslím, že žádný zaručený recept není. Jo, snad jediný: jsem máma a své dítě dobře znám, takže s otevřeným srdcem a upřímností se vše otvírá samo.