Terezko, napiš častěji!

Jéje, to je nádhera, když člověk vidí, že to opravdu jde!!!
S kočárkem a schody už sice nezápolím, ale moc dobře si na ty doby vzpomínám. I dneska vidím na každém kroku, jak to má maminka s dítkem/dítky těžké.
Když byly Markétce asi tři měsíce, vykřesala jsem se z "nejhoršího", měly jsme už jakýs takýs denní režim a já jsem se chtěla podívat v Praze v Anežském klášteře na výstavu Mistra Teodorika. Přišli jsme tam s mojí maminkou a bratrem, já s kočárkem a pán s páskou na rukávu mě ihned upozornil na to, že s kočárkem na výstavu jít nesmím a že mi šatnářka dítě pohlídá (!!!). Nevím, jak kdo, ale já jsem tři měsíce po porodu nebyla schopna ani nucena nechat miminko hlídat někomu jinému než členu rodiny. Samozřejmě jsem odmítla a hrdě odkráčela :-(
Nakonec jsme napsali Národní galerii dopis, že to považujeme za diskriminaci, když si nemůže maminka s malým dítětem prohlídnout výstavu jen proto, že má s sebou kočárek. A světe div se: výstava byla prodloužena a když jsme to zkoušeli podruhé (aniž jsme od NG dostali odpověď), kustod kolem nás skákal a na děťátko se culil :-)))
Zjistila jsem díky tomu, že někdy je "líná huba holý neštěstí", ale znám důvěrně i ten pocit, že neochota okolí člověka spíš zamrzí a rozlítostní, než motivuje k rázným činům.
Terezo, napiš brzo něco dalšího, ať se zase potěšíme!!! K.