Dudlík

Taky bohužel patřím k těm, které chtěly, ale nešlo to. Hodně smutné pro mě je, že mi k tomu dost "pomohl" i nemocniční personál. Malý dudlík vůbec nechtěl, ale bohužel ve dvou týdnech jsem s ním musela do nemocnice, neboť dostal silný zánět s vysokými horečkami nad 39 st. A protože byl oslabený, méně sál, já jsem díky tomu stresu na tom s mlíčkem taky nebyla nejlíp - tak to bez mého vědomí vyřešili za mě. Prostě jsem se jednou nad ránem, když jsem se přišla zeptat na JIP, že už pro mě nějak dlouho nepřišli na kojení - my jsme mu dali Bebu, poté co jste ho nakojila, tak už za půl hodiny plakal... Na druhý den jsem za ním přišla na JIP - a malý měl dudlík v puseince! Moc jsem se tomu podivila, protože když jsem mu ho předtím cvičně zkusila nabídnout (ve chvílích, kdy opravdu moc plakal), ale dudlík ho neuklidnil, spíš naopak ještě víc rozčílil. Proto jsem byla tak překvapená. Později se mi dostalo vysvětlení - no jo, oni nechtějí, ale když se jim na dudlík kápne troška sladké glukosy, tak jim to zachutná a naučí se... Nemohla jsem se dočkat, až odejdeme domů, ale těch deset dnů, co jsme takto prožili, se na nás obou nenávratně podepsalo....