Re: Re:Noční vstávání tatínků

...no, musím zareagovat na tu služku... když ony ty maminky ji ze sebe tak nějak ani nedělají, a to mluvím z vlastní zkušenosti (nejsem nějaká uťápnutá,co potřebuju, to si řeknu), protože když partner prostě nechce pomoci, tak nepomůže, i kdyby ses třeba rozkrájela na malinkatý kousíčky. A nepomůže vůbec nic!Mluvím z vlastní zkušenosti, dopadla jsem totiž podobně.

Když jsem přijela z porodnice, doma nebylo k jídlu vůbec nic - manžel nás přivezl a teprve pak jel na velký nákup, takže jsem chtě nechtě musela vyndat maso z mrazáku a uvařit si, abych neumřela hlady. Nevím tedy jak kdo, ale já byla zhruba půl roku po porodu jak termit - pořád jsem měla děsný hlad a v šestinedělí jsem si dokonce musela dělat na noc do lednice svačinky, abych do rána neumřela hlady:).... Celý týden po porodu pro mne byl tedy dost šílený, protože se mi poslední den pobytu v porodnici potrhalo šití - staniční mne donutila kojit v sedě na židli - ještě týden po porodu jsem tedy vstávala a pohybovala se se slzami v očích. Navíc mne snad 4 měsíce strašně bolela zápěstí - nejhorší to bylo vždycky v noci, to jsem myslela, že malého na kojení ani nepřenesu z postýlky.

No, ale zvládla jsem - kolikrát z vypětím všech sil (pořád pendlujeme mezi 2byty). I manžel se teď celkem změnil - pomáhá víc než dřív i když už v podstatě nemusí - ale to si nechávám pro sebe:) Už zvládám v podstatě vše, co je obvyklé, bez většího vyčerpání. Jenom ten trpký pocit bezmoci a neochoty pomoci a absence empatie z jeho strany, zrovna v takové neopakovatelné období, které má být jedno z nejkrásnějších v životě, asi jen tak nezapomenu....

- Doufám, že se moje reakce skutečně objeví tam, kam ji píšu a ne bůh ví kam jinam...