Díky za našeho "tatínka"

Taky mi dlouho trvalo, než jsem pochopila, že všichni chlapi takoví nejsou. Byla jsem po porodu relativně čilá, co se týká poporodních problémů. Malej byl opravdu "malej" tudíž mi ho převezli na JIPku a na mě bylo abych se co nejrychleji dala do kupy a mohla za ním. Takže seděla jsem večer po poledním porodu a druhý den chtěla jít domů. Pravda je, že když mi ho přivezli čtvrtý den ke mě, tak se mi psychicky ulevilo a začala jsem bolest vnímat víc. Ale to je jedno. Trable s kojením a podobnýma nesmyslama a starost o jeho váhu mi nedala moc času abych se soustředila na sebe. Nicméně... když jsem přijela domů, nenastalo to, že by se manžel stěhoval do obýváku, jako u některých mých kamarádek, aby se vyspal. Naopak. Ani jsem nečekala, že hned první noc bude ochotný a schopný vstát, po kojení, jít malého přebalit, počkat až si krkne a dát mi ho zpátky ke mě. A zůstalo to tak pořád. Stará se o něj, v době kdy je doma, naprosto stejně jako já. Nebyl problém uvařit mu později sunar, kaši, nakrmit, všechno je to na nás obou... Myslím, že je hodně důležitý toho chlapa do toho všeho zapojit. Přece jen - dítě je obou rodičů, ne jen maminky. A jak se píše v článku, neustálá péče a starost opravdu vysiluje...