28.8.2006 11:41:16 Sisi
Re: Re:Noční vstávání tatínků
Cítím to podobně.Malému je 11 týdnů a až teď mi partner začal tak nějak víc pomáhat.Ale mám úplně stejný pocit, že v tom nejtěžším období nepomohl, tak jak jsem potřebovala.Možná ne že nechtěl, ale asi chyběla právě ta empatie.Malý se narodil o 2 měsíce dříve a na svět přišel císařským řezem dramaticky, sanitka mě odvezla rovnou z práce, protože se mi utrhla placenta.Musím ale říci, že v té napjaté atmosféře stál partner při mě, vše vyřídil, po operaci u mě seděl, malého navštěvoval u inkubátoru, když já jsem ještě nemohla.V porodnici jsme byli měsíc, strašně moc jsme se těšili domů a pak jsme to nějak "nezvládli". Přispěl k tomu samozřejmě neustálý strach o malého, jestli dýchá..., nová práce partnera... A malý se v noci budil klidně po hodině až dvou a já byla totálně vyřízená.A právě tehdy mi ta pomoc chyběla, partnerovi jsem sama nabídla, aby spal v jiném pokoji,proč bychom měli být v týdnu nevyspalí oba a navíc má práci, kde teď musí zabrat, aby si ji udržel.Ale myslela jsem, že bych se mohla vyspat aspoň o víkendu, abych pak mohla celý týden fungovat. Malý pije z láhve, takže to by problém nebyl.No, teď s odstupem času vidím, že to možná byla spíš chyba v komunikaci mezi náma. Ale přesto mě zajímaly zkušenosti jiných.
Odpovědět