Re: Monty

Mulderko,
ahoj, to víš, že si na tebe vzpomínám. :o)

Podívej, vcelku chápu, že někomu může něco nějak vyznít. Interpretace čehokoli bude u různých lidí různá.
Jistě mám mnoho nepěkných charakterových vad, které budou různé právě dle úhlů pohledu a osoby hodnotícího. Ale to, co si vykládáš jako volání o pomoc je pouze a jedině upřímnost. Pomoc si ad jedna musí dříve či později stejně každý sám a ad dvě, opravdu mi není jasné, v čem bych ji aktuálně potřebovala. OK, vůbec nezastírám, že bych v životě chtěla poznat opravdovou, upřímnou a nesobeckou lásku... ale skutečně se nepůjdu věšet na nejbližší jabloň, když ji nenajdu. Resp. když ji nenajdu u nikoho jiného než u syna, u něj je to aspoň zatím maximálně upřímný vztah.
Nemám žádnou "image", jsem taková, jaká jsem. Postoje, které vyjadřuji navenek jsou totožné s těmi, které mám "uvnitř", pokud nejde o vtip, nadsázku, ironii - což každý nepozná. Nebo alespoň ne hned. :o)
Jistě, něco si člověk vždycky nechává pro sebe, ale zrovna v tom rozhodně problém nebude.
Jak už jsem psala níže - nemůžeš soudit ani srovnávat, pokud jsi něco sám neprožil. A já jsem skutečně vděčná za to, jaký jsem měla a mám život, i s negativy, které to přináší. Vybrala jsem si ho totiž sama. Nikdo mi nic necpal, nikdo mi nic nepředhazoval, nikdo mne nikam nesměroval. Odžila jsem si to tak, jak jsem chtěla, se spoustou chyb, ale i se spoustou věcí, který bych - opakuji - NIKDY nevyměnila za sebeharmoničtější rodinu v dětství. Prostě ne. Člověk je dítě pár let, ale dospělý je pak až do smrti. :o)