Ach jo, ach jo...

To první ach jo je paní učitelce. Když jsem ještě učila a ve třídě se objevovaly náznaky "lásek", vždycky jsem to "podporovala" se slovy, konečně se tu má někdo s někým rád. Když člověk děti celé dopoledne poslouchá a pozoruje, jak bojují o své místo v kolektivu, tak takovýhle vzkaz přece musí zahřát? Ale je to názor od názoru.
Druhé ach jo je některým rodičům.
Občas mám pocit, jako bychom my, učitelky (pozor, ne učitelé!!!), byli nějaký zavrženíhodný druh. Ano, některé jsou opravdu protivné, nesnesitelné, nekomunikativní... se spoustou kolegyň jsem vycházela těžce. Ale prosím, nezobecňujte to na všechny učitelky. Jsme jen lidi a co doopravdy potřebujeme je ujištění, že naše práce někam směřuje. Protože to není na první ani na druhý pohled vůbec patrné.
Nejlepším "platem" pro mě byli rodiče mé poslední třídy.
Moc mi fandili a podporovali mě, nebáli se novot, chodili mi říkat, co se jejich dětem ve škole líbí a co ne, problémy jsme řešili často ve třech, i s dítětem.
Měli jsme i pár mimoškolních akcí pro rodiče s dětmi (hory, výlety, táboráky), na takových jsme se lépe poznali a naučili se komunikovat a důvěřovat si.
S některými rodiči se dodnes setkáváme a já zase na oplátku dostávám spoustu rad a podnětů k výchově mého 10měsíčního syna.
Moc mě tito rodiče překvapili, protože dřív jsem se setkávala jen s kritikou (která mohla být samozřejmě na místě), s pohrdáním, nadávkami apod. Není příjemné otevřít sešitek, ve kterém jsem slušně vysvětlovala rodičům, z jakých důvodů by byl pro jejich dítě lepší odklad, a přečíst si odpověď "ty blbá účo"... Ještě lepší jsou tatínci, kteří si dají po ránu štamprli a jdou si do školy vyřvat vztek, že jejich dítěti něco ve škole nejde.
Úplně nejvíc jsem ovšem byla alergická na větu "vy tomu nemůžete rozumět, vy děti nemáte". Teď je mám a spoustu věcí bych řešila stejně.
Tak prosím rodiče, pokud máte v dosahu vstřícné učitele, podporujte je. Ani nevíte, jak moc energie to člověku dodá ve chvílích, kdy vás mrzí nízký plat, zlobení dětí či urážky dospělých.