Někoho

Někoho podobného mám doma. Někdy zabít je málo. Patřím mezi lidi vcelku zručné, ale někdy nehodlám dělat mužskou práci. Tudíž požádám muže. Pro něj to je hromada sakrů, k čemuž mám já poznámku, že práce za to nemůže, že ji dělá zrovna on. Nejde o to, že by práci nechtěl udělat, ale o to, že neví, jak na to, protože je dosti nepraktický. Ale co, ať se občas vyvzteká. Většinou začne hrubou sílou, kladivem a mlátí do toho jak hluchej do vrat. Šroub se do dřeva zamlátí kladivem, protože on bohužel nerozliší šroubovák od dláta, obojí je na konci placaté a špičaté a dlátem obvykle šroubovat nejde. Blikačka na kolo se nepřišroubuje, ale omotá kilometrem lepicí pásky. Že to vypadá jak od bezdomovce je mu jedno, on to líp neumí. Já bych ohnula kousek plechového pásku a blikačku přišroubovala. On ne, protože to už je nad jeho myšlení. Na druhou stranu se do práce většinou hrne se zápalem a chutí. Kde potřebuju fyzickou sílu, je k nezaplacení. Kde potřebuju spíš mozek, požádám děti. Já fakticky řídím domácnost, ale muž má dojem, že on je hlava rodiny.
Příklad: potřeboval vyžehlit kalhoty. Já neměla čas, tak že si je vyžehlí sám. Pracoval přes hodinu, kalhoty byly stále zmačkané. když jsem přišla domů a on mi sdělil, že "si s tím hrál hodinu a furt je to zmačkané", s úsměvem jsem opáčila, že já bych si teda s kalhotama nehrála, ale vyžehlila bych je. Za 20 minut byly rovné jako pravítko. V čem byl problém? Látka je směs s bavlnou a já je přibarvovala, tedy byly fakt zmačkané. Stačilo jen do napařovací žehličky nalít vodu. Na to už jeho myšlení nestačilo. Zato já mám díky těmto drobnostem pověst domácího kouzelníka, který si ví rady v každé situaci.