Re: Díky

Lejko - taky máme osvojeného chlapečka. Když byl mimčo
občas jsem si pohrávala s myšlenkou, že mu nebudu komplikovat život a o adopci mu neřeknu. Taky dost často úplně vypustím, že není biologicky náš, je to naše zlatíčko.. Ale když se začal ptát a zkoumat, co a jak, nešlo to mu lhát.. to by nebylo fér, nešlo mi to přes pusu. Má právo vědět o svém životě všechno.
A tak jsem mu to začala říkat, že jsme si ho našli v nemocnici atd, atd... Zatím - je mu šest - tak úplně nezkoumá, kde se tam vlastně vzal a proč ho tam někdo dal, ale pomalinku už k tomu spějeme. Nejspíš to nebude pořád úplná selanka a určitě přijdou i horší časy, ale jsem přesvědčená, že nás bude brát, protože jsme mu nelhali, to je přeci pro děti strašně důležitý, aby jim dospělí nelhali. A taky jsem přesvědčená, že mu jednou docvakne, že my jsme ho tam nedali, ale naopak jsme mu dali rodinu a zázemí,
možná jsem naivní, ale věřím, že férvý jednání a láska
jsou základem lidskejch vztahů... Tak se nebojte, jde to samo a je to úplně přirozený. Užívám si každěj den s tím naším krásným klukem a je to to nelepší, co mě zatím v životě potkalo......