Terezka "to" ví

Bylo mi něco málo přes 30 let, když jsme si ke svým čtyřem dětem vzali do pěstounské péče už čtrnáctiletého chlapce. Večer před tím, než jsme pro něj jeli, jsem říkala manželovi: "Já bych chtěla, aby to bylo, jako by se nám narodil." Byla jsem naivní. Nebylo možné smazat z jeho života uplynulých 14 let. Když jsem se od sociální pracovnice dozvěděla, jaká byla jeho původní rodina (rodiče už zemřeli a ze sourozenců se o nejmladšího bratra nikdo nezajímal), říkala jsem si: "Teď mu to všechno vynahradíme." V duchu jsem se srovnávala s jeho biologickou matkou - pochopitelně ve svůj prospěch. Ale na jeho matku se nedalo zapomenout. Odrážela se v synově povaze, v jeho vzpomínkách, v jeho přístupu k životu... Nikdy to nebylo, jako kdyby se nám narodil. A přesto máme v jeho životě nezastupitelné místo.

Za pár let jsme si z kojeneckého ústavu přivezli malou holčičku. Byla jsem už starší, zkušenější. Chtěla jsem pomoci děťátku, nepotřebovala jsem si naplnit rodičovské potřeby. Od začátku jsem věděla, že si beru dítě "s minulostí". Jenže pak máte to sladké miminko v náručí, tulí se k vám, směje se na vás a učí se říkat maminko. Je to "vaše"dítě a vás bolí srdce při každém drobném příznaku citové deprivace. A hledáte viníka. Kdo může za to, že moje děťátko má teď problém: soudy, ústavní zařízení nebo biologická matka? Nejraději byste je ochránili před každou další těžkostí. Už tak toho má dost za sebou. Myslíte si: Smažeme minulost azačneme znovu. Jako by se narodilo nám. Ale nejde to. Nesmažete devět měsíců, kdy je nosila ta cizí žena, ani další měsíce, kdy se v péči o ně střídaly různé sestřičky. Nesmažete to, že je vlastní máma - byť z různých důvodů - odmítla. Pak se díváte na tu milovanou tvářičku spícího děťátka a přemýšlíte: "Kdy a jak ti mám říct, že vlastně vůbec nejsem tvoje maminka, že jsem jenom ta náhradní." A všechno se ve vás sevře.

Ty jsi chtěla tmavou?

Naší holčičce Terezce je už deset let. O tom, že jsme si ji přinesli z kojeneckého ústavu, ví odmalička. A stejně to každou chvilku nějak řeší. Uprostřed hraní zvedne hlavu: "Mami, ta paní, co jsem se jí narodila, byla nemocná, že se o mě nemohla starat? A stará se o jiné děti? Mám ještě někde sestřičku?"

Cestou v metru se o mě opře a řekne: "Já jsem se narodila tobě, jó opravdu, já si to pamatuju."

Večer si dáváme pusu na dobrou noc: "Byly tam i blonďaté holčičky? A ty jsi chtěla tmavou? Blonďaté jsou přeci hezčí."

"Terezko a ty jsi chtěla hubenou maminku?"

"Ne, chtěla jsem tebe."

"Tak vidíš, já jsem taky chtěla tebe. Ty ses mi ze všech dětí líbila nejvíc."

Terezka občas přemýšlí nad tím, proč byla odmítnutá. Proč ji ta paní Vlasta, které se narodila, nechtěla. A já proti tomu odmítnutí jdu přijetím: "Jsi naše milovaná holčička, tebe jsme si vybrali. Jsi náš dárek a byli bychom moc smutní, kdybychom tě neměli."

Přestože se mně Terezka nenarodila, jsem pro ni teď maminka. Ve školce mě představovala dětem slovy: "To je moje maminka, zlatá, milovaná.

"Když jsem se chystala na synův maturitní ples a vyparádila jsem se, obdivně se zeptala: "Myslíš, že tam bude nějaká krásnější paní než ty?"

Dala nám hodně radosti a já kvůli ní chci být pravdivá maminka. Chci být ta, o kterou se bude moci Terezka opřít při hledání své vlastní identity. Chci postavit do života dívku, která bude vyrovnaná s minulostí, aby mohla žít svobodnou budoucnost.