Dojala jste mne k slzičkám ...

Paní Jano, děkuji Vám za článeček. Dojala jste mne k slzám. Když jsme plánovali s manželem rodičovství, chtěla jsem hodně dětí a vždycky jsem manželovi dokola opakovala, že určitě musíme adopotovat nějaké děťátko, abychom někumu, kdo zústal sám dali rodinu. Mám teď dvouletého klučíka a čekám další miminko, jsem spokojená a štastná, ale svou jistotu o tom, že budu schopná adoptovat dítě, už nemám. První porod byl hrozný a ještě horší bylo to, co po něm následovalo - nemá smysl to dlouze vykládat, ale měla jsem sama se sebou tolik práce, že jsem někdy litovala svého syna, proč musí mít za maminku zrovna mně - deprese, vzteklost, netrpělivost, prostě všechno, co jsem si nikdy nemyslela, že ve mně je, tak ve mně bylo a bylo toho až moc. Mohla za to neléčená silná poporodní deprese, ale přesto ... Nejsem si jistá, jestli bych dokázala být pro takové děťátko s minulostí tou zlatou, drahou maminkou. Pořád bych dítě adopotovat chtěla, ale narozdíl od svých plánů před x lety si sama sebou už nejsem tak jistá.
Skláním se tedy před Vám, že jste tohle dokázala, že dokáže mít své nesvé děti tak ráda, že jste pro ně drahá, zlatá maminka. Moc mne to dojalo a moc Vám držím palce. Jste úžasná.
Hodně zdraví a zdaru Vašim vlastním i "vlastním" dětem :-)).