Já to vidím tak...
..., že pan autor popisoval už extrémní narcistickou matku, jejíž porucha je patologická a je nutno ji léčit odborně. Moc se mi článek nelíbil. Rozhodně bych se nebála, maminky, vy co jste tu měly nějaké obavy. Pokud u vás funguje sebereflexe a jste schopny se samy nad sebou objektivně zamyslet, určitě je situace jakžtakž o.k. a bude při snaze lepší. Myslím, že nejdůležitější je rozlišovat toto : pokud opouštím (odkládám, předávám, půjčuji atd.) své dítě další osobě a ono řve a řve a řve a srdceryvně volá maminku, tak
1) je mi z toho úzko, je mi to líto, jsem z toho špatná.... pak je to myslím o.k. a jde situace do budoucna řešit
2) mám z toho v duchu radost. Tak tady vidím průser jak hrom.
(Pomíjím zde "ješitnost", každá maminka má na malý okamžik radost, že ji dítě chce - víte co myslím).
Jinak článek mně nijak nenadchnul, neustálé připomínání, že se dítěti nemám svěřovat s intimními problémy, pak ten kůň senátor, nabyla jsem dojmu, že je dle autora nejméně polovina matek trošku úchylná... no já nevim, prostě to psal chlap - vědec no.
Zdravím, Zuzana
Odpovědět