Děti i rodiče mají mít svá tajemství

Čeho se má tajemství rodičů týkat?

Když se dítě narodí, je podle analytických teorií centrem veškerého dění. Je ve stavu omnipotence - domnívá se, že vše rozhoduje samo, vše se děje podle toho, jak si ono přeje. Dokonce si myslí, že to, co objevuje, samo stvořilo: přání prsu stvořilo prs samotný. Samo vůbec neodlišuje, že maminka je někdo jiný, že jedná nezávisle. A právě tajemství hraje klíčovou roli v tom, aby dítě dokázalo odlišit sebe od matky. Matka musí do určité míry frustrovat jeho potřeby, nechat je chvíli samotné a svým odchodem se stát tajemnou. Tak, aby si dítě uvědomilo, že matka má vlastní vůli, nad kterou ono nemá moc. Naproti tomu „perfektní“ matka dítě nefrustruje, ani se od něj nevzdálí, aby nevznikla touha po ní. Výsledkem je, že existuje pouze jeden mentální prostor, prostor dítěte. Podle konceptu Donalda Winnicota hovoříme ve zdravém vztahu o „dost dobré matce“, „perfektní“ matka totiž dítěti škodí, v její péči si nemůže vytvořit vlastní self, vlastní osobnost, nikdy se od ní neoddělí.

A v jakém věku by k frustraci mělo docházet?

Záleží, jak to ta matka cítí. V prvních měsících, řekněme prvního půl roku, dítě většinou téměř v ničem neomezuje, ale pak už se od něj postupně vzdaluje, až chvílemi i přestane být dostupná. A tu se stává pro dítě určitým tajemstvím: dítě přemýšlí nad tím, kde maminka je. Mezi matkou a dítětem tak přirozeně vzniká prostor, v němž dítě může mít myšlenky i přechodové předměty, které matku symbolizují. Když je ale matka stále s dítětem a stále uspokojuje jeho potřeby, nedá mu možnost o ní a o sobě takto přemýšlet. Dítě nerozvíjí abstraktní, symbolické myšlení, v němž jsou zástupcem chybějícího rodiče myšlenky.

„Nejlepší“ péče tedy není nejlepší.

Ano, protože dítěti nedává prostor pro fantazii, pro to, aby si ve své mysli vytvořilo stálý objekt: matku, která je symbolizována, přítomna v myšlenkách, i když fyzicky momentálně k dispozici není. Takové dítě se posléze nedokáže od matky separovat. Jeho osobnost bude vždy fungovat v sepětí s matkou nebo jinou osobou, třeba manželským partnerem. Hovoříme o hraniční poruše osobnosti - o člověku, který má potíže s vlastními hranicemi, je závislý, protože se nikdy neseparoval, a aby se mohl cítit úplný, musí vždy s někým splynout. Paradoxní je, že se stejným klinickým obrazem se můžeme setkat i při opačném extrému: když matka není přítomná nebo je pro dítě nějakým způsobem nedostupná. I pak se dítě nemůže separovat, protože nikdy nesplynulo a po splynutí touží. Z této touhy opět vzniká závislost na někom a problémy s vlastními hranicemi.

Později, když se dítě naučí mluvit, může se zeptat a zjistit, kam a proč maminka odchází. Kam se pak tajemství přesouvá?

Ke konci batolecího věku, kdy se dítě začíná takto ptát, dochází i k dalšímu vývojovému pokroku: základní vztah, diáda matka-dítě, se rozšiřuje na triádu matka-otec-dítě. Tatínek je přitom velmi důležitý, dává totiž dítěti další rozměr potřebný k formování osobnosti: k získávání sebevědomí, sebeúcty, která už není živená pouze narcisticky (maminka mě chválí, obdarovává, ergo jsem lásky hoden). Otcova láska je podmíněná určitými kvalitami, výkonem. Tatínek se přitom stane pro dítě autoritou ve chvíli, když ho maminka vezme k sobě (třeba do ložnice), a dítě tam nepustí. Dítěti tím dá zprávu, že existuje soukromý prostor rodičů, kam ono nemůže. Jinak řečeno, že rodiče před ním mají tajemství. Jde ovšem o přirozenou věc, žádné umělé škatulkování.

Vyrovnat se s tajemstvím rodičů je pro dítě asi velmi těžké.

Pochopitelně je to pro ně velice frustrující. Zejména pro chlapce je těžké přijmout, že maminka má tatínka stejně ráda, a v určitých situací ještě raději. Jenže taková frustrace je pro zdravý vývoj osobnosti nutná. Pokud k ní nedojde, dítě nemá pocit, že mu něco není dovoleno, nemá pocit ohraničení. Stírají se hranice mezi generacemi i mezi pohlavími. V lepším případě z takového dítěte vznikne neurotik, který bude maminku pokládat za partnerku (a matka dítě za partnera). Vztah, kdy se dospělý dítěti svěřuje a tím narušuje přirozené tajemství, má ovšem i další nebezpečí. Dítě se může začít oprávněně domnívat, že je lepší než skutečný partner rodiče - a nic je nemotivuje k emočnímu růstu. Dítě získá pocit, že se nemusí snažit, aby se dospělým vyrovnalo, aby jednou získalo stejně dobrého partnera/partnerku, jako má rodič.

V konfrontaci se vztekajícím se potomkem může být asi udržení tajemství pro rodiče těžké.

Největší problém mají narcistické, na sebe zaměřené matky. Ty nechtějí dovolit dětem tajemství. Už v druhém roce věku děti rády podnikají krátké poznávací výlety od maminky, vracejí se k ní „natankovat“ lásku a zase vyrážejí. Jenže narcistické matky je na tyto výlety nepouštějí, nedokáží tolerovat, že dítě zajde za roh. Zároveň mají potřebu dítě chránit před světem, zcela se mu obětují, samy před ním tajemství nemají a leckdy ani otce do vztahu nepustí. Jejich dítě pak uvěří, že je vše o něm, a když se pak setká s realitou - v životě mu něco nevyjde - dojde k hluboké krizi, narcistickému zranění. Narcistické matky tak vytvářejí narcistické děti.

To zní, jako by ze začarovaného kruhu nebylo úniku.

Taky že ano. Spousta věcí se přenáší z generace na generaci. Matka, jíž se její matka svěřovala se svými intimními problémy, se pravděpodobně bude svěřovat zase své dceři. Rodiče, kteří probírají s dětmi svoje intimní starosti, tedy to, co by mělo přirozeně zůstat dětem utajeno, by si ovšem měli uvědomit, že jim tím ubližují. Kromě toho, že je takovými problémy neúměrně zatěžují, jim nedají v životě potřebný řád. Jejich potomek bude mít tendenci řád nedodržovat, respektive stále jej měnit. Důsledky mohou být navíc závažné i celospolečensky, protože když se z takového člověka stane někdo, kdo má moc, dokáže jí až neuvěřitelně zneužít. Například římský císař Augustus zvolil za senátora svého koně. Až k takovým zrůdnostem tedy může dospět neudržení rodičovského tajemství.

A co tajemství dítěte?

Po bouřlivém oidipovském období následuje období latence, kdy jsou děti poměrně klidné. Věnují se škole a koníčkům a rodičům se většinou bez problémů svěřují. A tajemství ve smyslu, že jim třeba nějaký dospělý řekne „to bude naše tajemství“, by ani z hlediska bezpečnosti mít neměly. Ale v dospívání už potřebují mít prostor, do nějž rodiče nedohlédnou.

A co poradíte rodičům, kteří mají starost o dospívající dítě, jež chodí pozdě domů a nechce říkat, kde je a s kým?

Myslím, že lze nalézt kompromis, aby rodič byl spokojen, aniž by dítě svou potřebou kontroly zahltil. Rozhodně by měla být dodržována pravidla: když se řekne „v devět doma“, tak by to mělo platit. Je to ovšem všechno hodně o důvěře. Potřebu vyzvídat většinou mají nedůvěřiví rodiče. Dítě pak dostávají do situace, že i když jim mnohé řekne, nevěří mu, šťourají a pátrají. Až dítě začne mít pocit, že když mu stejně nevěří, je vlastně jedno, zda bude říkat pravdu nebo ne. A mnohdy skutečně začne lhát. Někdy se též za úzkostí rodičů skrývá neochota nechat dítě separovat se.

Lze oboustranně narušenou důvěru slepit?

Lze, ale je to těžké. Rodič, který chce po dítěti změnu, by si měl uvědomit, že dítě se nejprve musí cítit pochopeno. Teprve pak může očekávat, že se dítě začne snažit.

Autor je dětský psychoanalytický psychoterapeut a psychiatr.