Opatrně

Důslednost a pravidelnost. A pak zkjistíte, že jedno děcko je LMD a nezastaví se ani na sekundu, druhé je věčně nemocné, takže s tím prvním nejde jít ven. K tomu žijete v bytečku 1+1, kde mnohé věci nemají a ani nemohou mít svoje místa (neustálé přendavání, hromady po bytě,...).

A zjistíte, že se ani jedno z nich výprasku nebojí. Tedy bojí, ale nemá to pozitivní vliv: To živé před ním uteklo na skříň, zamklo se na záchodě (starý systém neotevíratelný z venku), dostalo hysterák na 2 hodiny, prošlo vztekle sklem, když jsme ho zavřeli na chvilku do pokoje...

To druhé se urazí, brečí ale postoj si zachová. ALe možná s námi nebude půl dne mluvit.

K tomu žádný den a týden není stejný, školní akce (co týden to jeden mimořádný den - velmi kreativní škola), doktoři, kroužky, skaut atd.

ALE CO VIDÍM ZA KLÍČOVÉ: Můžeme si občas dovolit být nedůslední, protože i my jsme často nedůslední v životě a není to na škodu, pokud nevzdáváme naše velké cíle. Nejde nám vychovat automat na poslušnost, ale člověka ochotného a schopného se rozhodnout pro dobré věci a dokončit je. (Zde si myslím, že jde daleko víc o důslednost než u trestů; aby dítě dodělalo co začlo, aby neutíkalo od kroužků dřív než v nějakém bodu nového rozhodnutí.)

A můžeme být milosrdní, tj. odpouštět trest druhému (i s tím, že to řeknu), protože kolikrát nám bylo odpuštěno v poměru k reálným důsledkům. (Započtěte si i to kolikrát to nám "naštěstí prošlo".)