Muka důslednosti

Na rodičovskou důslednost se kladou velké nároky. Ze všech stran slyšíme, že musíme být důslední ve všem, co ve vztahu k našim potomkům děláme, jinak si ta ubožátka nebudou schopna najít své místo ve stále se měnícím a nejistém světě toho, co jejich rodiče tvrdí. Kdybychom nedejbože důslední nebyli, budou naše děti doživotně poznamenané. Život s rodiči, na jejichž slovo se dá spolehnout je ráj a dítě ví vždy, na čem je. Nebudu zpochybňovat, že dítě nejspíš ví, na čem je, jen bych k tomu poznamenala, že ani s důsledností by se to nemělo přehánět.

Ve jménu duševního či fyzického zdraví našich dětí dokážeme obětovat mnoho, většinou i část vlastního minimálně duševního zdraví. Nevím, jak na tom jste vy ostatní, ale já si docela kladu za vinu, že nejsem důsledná matka. Když Danýskovi hrozím, že dostane na zadek, pokud bude v dané činnosti pokračovat, většinou i dostane. Ale s trestem nejvyšším si radši nezahrávám a když už mu řeknu „nedostaneš mlíko“, snažím se ho přimět i podlými a neférovými způsoby, aby udělal to, co chci (třeba nenarušoval svůj večerní rituál koupání-spaní se všemi mezistupni). Tuším cosi o tom, že tím narušuji integritu svého děťátka a vychovávám z něj servilního jedince, který si zvykne, že stejně nikdy není po jeho. Na druhou stranu hodinové uspávání řvoucího potomka, který sice dobře ví, že to mlíko nedostane, ale trvá na svém, taky není ideální vyhlídka na krásně strávený večer. Takže v rámci všeobecné pohody se raději rozhodnu pro mrzačení jeho křehké dušičky.

Pro ty z vás, které nemají dvouleté děti asi mluvím v hádankách, ale ono je těch situací, kdy se dítě snaží prosadit si svou a rodič by se raději vyhnul slibovanému trestu, nepřeberně mnoho. Počínaje hysterickými scénami v obchodě a konče hysterickými scénami kdekoliv jinde, zlatíčko si prostě prosazuje svou. Já hysterické scény na veřejnosti nějak zvlášť nevyhledávám, a doma ten hodinový řev taky nemusím. Nemusím vám říkat, že výhružky přijdou na řadu až poté, co se mi nepodaří ho přesvědčit různými metodami odlákáváni pozornosti a tak vůbec po dobrém. Ty z vás, které jsou na tom stejně, to chápou, od jiných se tu dočkám odsouzení tak či tak.

Nicméně jsem chtěla říct, že přestože nejsem úplně důsledná, myslím si, že stejně jako jsem se to naučila já, naučí se i mé dítě, kdy to myslím vážně a nenechám se přesvědčit. A nepovažuju to za nevyhnutelně špatný způsob, bude se mu ještě v životě hodit, když pozná, kdy už je šéf/jakákoliv jiná autorita moc naštvaný a nemá smysl přilévat oleje do ohně, a kdy mu naopak projdou věci, které by mu za méně příznivých okolností neprošly. Touha po rodičovské dokonalosti je sice krásná věc, ale ať se snažíme jak se snažíme, nemůžeme jí dosáhnout. A na druhou stranu kdyby se nám to podařilo v rodině, nepřipraví to naše děti na svět „tam venku“. Takže ať už nejste úplně důslední, nebo trpíte úplně jinou rodičovskou vadou, vězte, že nejdůležitější poučka z učebnic psychologie je – když je dobře rodičům spolu a s dítětem, je dítěti povětšinou i dobře s rodiči:)

P.S. Jak již jsem řekla na úvod, tato úvaha je ničím nepodložená a zcela bezpředmětná, nestojí za to se nad ní rozčilovat, pokud nesouhlasíte s autorkou:)