Taky známe Motol

Milá Kačko, jste bezvadní jednak v tom, že si s Vámi člověk může zkonzultovat zkušenosti, i v tom, že péči o miminko zvládáte (alespoň mám ten pocit) jedna báseň. Chirurgii v Motole jsem zažila osobně a mám naprosto stejné zážitky jako vy. Ještě v porodnici mi byl "unesen" čtrnáctidenní nedonošený Lukášek s tříselnou kýlou. Po 14-ti dnech - to už jsme byli doma - koukám - zase kýla a zase u Lukáška. Přijali nás tedy v Motole i s mladším bráškou všechny tři (také jsem kojila). Zážitky obdobné - jenom trochu děsu,- kolik dětského utrpení je možné vidět a takřka zažít - byla to hrůza a dodnes jsem vděčná, že mám kluky v podstatě zdravé (ekzémy apod. opomíjím). Navíc se stejně jako u Vás o mne vůbec nikdo nezajímal, na pokojích matek bylo tolik prachu, že by se z něho dalo vařit a navíc se tam i kradlo. Takže hrůza hrůz. Díky tomu, že jsme skoro Pražáci - tatínek za námi byl denně a chodili jsme jíst společně, takže alespoň něco, ale oproti porodnici, kde Vás pravidelně informují, zeptají se i zdali je vše v pořádku, je to o něčem jiném - i když - to vcelku chápu prvotní jsou děti. Měli jsme slíbeno, že půjdeme za tři dny domů a ráno, když jsem přebalovala mladšího Ondru tak jsem našla další kýlu, tudíž další operace. Myslela jsem, že snad domů nepůjdeme nikdy. Nejvíc mne vyvedlo z míry, když mi na 1. příjmu řekli, že mladšího syna - který byl v té době zdráv - nepřijmou. To jsem zalapala po dechu a chvíli trvalo, než mi došlo, že pouze nedostane plenky na pojišťovnu, ale být tam se mnou může. A nejhorší zážitek? Ondra měl zřejmě od něčeho (nevím jak operace probíhala) poškrábaný a rozbolavělý krček, takže měl hlad, ale jíst nemohl. Brečela jsem u něj skoro pět hodin, než se zadařilo. Abych nebyla jen kritická, domnívám se, že v současné situaci, kdy chybí peníze snad všude a ve zdravotnictví nejvíce, dělají všichni maximum proto, aby našim dětem pomohli, alespoň v Motole mi to tak připadalo. Díky.