Dvakrát v Krči

Ahoj Skokánci,
jedním dechem jsem přečetla celý průběh vašeho společného soužití - i "skrytého" i toho skutečného, i když toho druhého jste si zatím užili jen trošičku. Držím vám všem třem palce, aby už všechno klapalo. Při čtení posledního článku mi běhal mráz po zádech. Kdyby se nám tohle stalo, taky bych nevěděla nic z toho, co hrozí. Vybavily se mi podobné situace, které jsme zažívali před 6 lety my. Narodil se nám zdravý chlapeček, ze kterého jsme měli velkou radost a 6 neděl jsme si to užívali. Pak začal trošku zvracet - občas. Řekla jsem to několikrát paní doktorce - té se ale nezdálo hlavně to, že nepřibral kolik měl a řekla mi, že mám asi málo mléka a že budu muset přikrmovat. Blížily se vánoce (23.12.) a tak nás pozvala po Novém roce na krev a na moč. To už jsem se psychicky hroutila - představa krásných 1.vánoc ve třech se rozplynula. Šla jsem domů s brekem a přitom jsem si vzpomněla na to, že manžel má nějakého známého dětského lékaře v Krči. Tak jsme ho ještě odpoledne kontaktovali - měl naštěstí službu i přes Štědrý den a hned si nás pozval. Štěpána vyšetřil, nic na něm nenašel, zvážili jsme ho a pak mě posadil vedle do místnosti, abych ho nakojila. Množství se mu zdálo dostatečné na to, jak jsem se stresovala v poslední době. Řekl, že by to mohla být pylorostenóza - zúžený přechod z žaludku do střev, ale že se mu to nezdá - takové děti zvrací obloukem a navíc že je na to Štěpán už velký, projevuje se to už od stáří 14 dnů, což nebyl náš případ. Tak jsme se chystali, že půjdeme domů s tím, že to nic není, jen asi nervozita nás obou, když se Štěpán náhle ukázkově poblinkal. A už se nás pan doktor ptal, jestli tam nechceme zůstat. A já jsem kývla. Hned nás sestřička odvedla na pokoj, mohla jsem si vybrat i postel, protože pokoj byl zřejmě před vánocemi prázdný. A hned vedle dospěláckého gauče dětská postýlka, do které jsme dostali ještě krásné miminkovské lehátko. Hned večer jsme absolvovali spoustu vyšetření, jejichž výsledky jsem se dozvídala ještě během noci (vše celkem v pořádku, jen trochu chudokrevný a hubenější - to od toho zvracení). Měla jsem Štěpána kojit po malém množství každé 2 hodiny. Ještě ráno na ultrazvuk - tam také nic nenašli. Tak jsme strávili ve třech Štědrý den a večer v nemocnici, protože manžel tam byl večer s námi až skoro do 10 hodin - i kaprem a bramborovým salátem. Jídla bylo tolik, že nám jedna porce stačila pro oba. Sestřičky byly ohromně ochotné, úslužné, usměvavé, i když měly spoustu práce s ostatními dětmi, které musely zůstat v nemocnici přes vánoce. Druhý den jsme měli jít domů, ale šli jsme ještě na rentgen a ten potvrdil pylorostenózu, takže Štěpán operaci nakonec neušel. Nejdřív jsem to obrečela, protože ho odnesli na JIP na kapačky, aby mu doplnili tekutiny, než ho budou operovat a já jsem musela jít domů, ale pak jsem si řekla, že se to alespoň vyřeší a vše bude v pořádku. A opravdu. Svůj první svátek oslavil sice na chirurgii na JIPu a druhý den ho operovali,ale hned večer nám hlásili, že už má hlad. Vše bylo v pořádku, jen s kojením byly od té doby potíže. Štěpán ochutnal moje mlíčko z lahve a už ho jinak nechtěl. Byli jsme na chirurgii týden a tam už to tak pěkné nebylo. Sestřičky dávaly přednost televizi na sesterně, a když nás chtěl navštívit manžel a jeho maminka, bylo jim řečeno, že nejsou návštěvní hodiny a na mimořádnou návštěvu musíme mít povolení od ošetřujícího lékaře. Když si ho manžel vyběhal, sestřička povolila jen 5 minut a dohlédla, aby to nebylo ani o minutu déle. Pro mě to bylo dost hrozné, na pokoji jsem byla sama a za celý den přišla jen 2x paní doktorka, koukla do postýlky a když viděla, že Štěpán spí (což bylo přes den většinou, protože měl otočený režim a ve dne spal a v noci plakal), jen zašeptla, jestli nezvrací a další vizita byla až večer. Zatelefonovat jsem si nemohla jít, protože nejbližší telefon byl o patro níž a oddělení bylo zamčené a výtah na klíč, prý aby jim neutíkaly děti. Ani bych nenechala dítě bez dozoru a šla tak daleko. Koupat jsem se chodila jedině když přišel manžel nebo někdo jiný na již písemně povolené návštěvy od paní doktorky. No, nebudu zastírat, že jsem byla ráda, když jsme šli domů.Změnili jsme dětskou doktorku a už nikdy se nevyskytl problém, i když jsme na interně v Krčí byli za 2 měsíce ještě jednou - s podezřením na zápal plic, naštěstí to byl jen kašel a rýma. A znovu bezvadná zkušenost se setřičkami i lékaři. Kromě jedné sestřičky, kterou zřejmě péče o děti obtěžovala, jsme neměli jediný problém. Ke všem se tam chovali bez rozdílu perfektně. Jeden den jsem se tam starala o chlapečka o 2 měsíce staršího než Štěpán - vrátil se z JIPu po zápalu plic a neměl tam ještě maminku. Sestřička byla přes noc na oddělení sama a měla moc dětí vykoupat, nakrmit, dát léky, pohladit po hlavičce, a tak tenhle mrňousek zbyl nakonec. Bylo mi ho líto (i sestřičky), že jsem jí nabídla, že se o něj postarám. Vykoupala jsem ho a nakrmila. Aspoň mi utekl čas. A mrňouskové spali spokojeně oba a já taky. Myslím si, že některé nesnáze ve zdravotnictví nesouvisí ani tolik s penězi, jako je to v lidech. Moje zkušenost - jedna nemocnice a dvě různá oddělení a zcela rozdílný přístup. Pracuji v nemocnici a vidím - různá oddělení - různý přístup k lidem.
Držím vám palce a mějte se co nejlépe.